Třetí zářijový víkend se nesl ve sportovním duchu. Již v pátek opět po čtrnácti dnech absolvujeme cestu napříč republikou – do Bílovce u Ostravy, kde v sobotu proběhne mistrovství ČR ve štafetách. Tady si s Hebem a Kardou po loňském vítězství brousíme zuby zase na kovy nejcennější. Já jsem sice celý týden nejedl pořádné jídlo, neboť co jsem pozřel, to v těle dlouho nepobylo, a tak jsem v očekávání, co ze sebe vymáčknu na trati.
Závod bude tentokrát hodně o trestných, neboť je dlouhý 4,4km s převýšením 70m, což je celkem rychlá trať a tak ještě poučuju Kardu (a ostatní přítomné), že kdyby si narazil blbý azimut, tak to není rovnou diskvalifikace, ale musí najít ten správný a máme manko „pouze“ 20 minut. Na první úsek za chladného počasí vyráží Hebe s č. 11, čas má celkem dobrý, ale hned po doběhu a předání štafety Kardovi, z něj vyletí sprosté slovo a je jasné, že něco není OK. Nakonec se „pochlubí“, že narazil jeden azimut blbě! A šup, 20 trestných minut máme na hrbu. Po krátkém chlácholení zklamaného spoluběžce přemýšlím, co se s tím dá asi tak ještě dělat n této krátké trati a jestli je ještě vůbec nějaká šance. Zděnda vyhodnotil situaci slovy: „Musíš mít nejrychlejší čas!“ A tak jdu do závodu s tím, že není co ztratit a jdu na riziko rychlého běhu hned od začátku. To už je tu Karda, přebírám od něj pomyslný kolík (počasí už je takřka letní) a letím do plížení. Riziko je riziko a tak se plazím rychleji než obvykle a doufám, že se přinutím neudělat chybu a že to vyjde. Dobrý, nedotkl jsem se a hned jsou tu míčky – první těsně vedle, ale další dva jdou dovnitř. Pádím kolem přehrádky za Davidem Němečkem, který se tedy taky nijak nebrzdí a chvilku po něm dobíhám na lanovou lávku. Zde mě příjemně překvapí 20 s. zdržného času – aspoň se trochu vydýchám před kopcem. Hup na lano, tři přísuny a hup z lana. V kopci mě hodný David pouští a já si to supím nejdřív lesem a pak po poli (tady jsou pěkně blbý koleje od traktoru) k odhadu. Zaslechl jsem, že je dnes třeba pořádně naměřit, k čemuž mě vybízí i paní na kontrole. Aha, ten terč blízko to nebude, jde to kus vedle. Mžourám do dálky a s obtížemi odhaluji terč na stožáru daleko v poli. Hlásím 350, slyším pochvalu a ženu to dál z kopce na KPČ, po nich doleva do lesa a hurá – jsou tu azimuty. Naštěstí je přede mnou hodně mužů a tak sice měřím každý směr, ale samotné hledání nijak nekrokuji a běžím ke kleštičkám, které jsou celkem v pohodě vidět. Na azimutech předběhnu asi 3 závodníky a za chvíli jsou tu značky. Tady určuju po 4 a hned na konci jsou uzle. Vážu škoťák (letos se s nimi roztrhl pytel) a teď mě čeká asi nejtěžší úsek – běh po louce za plného slunce po zarostlé cestě, kde trochu klopítám a nutím se stále běžet rychle. Občas kontroluju hodinky a to mě taky nutí běžet. Ale to už jsou tu dřeviny, kde dělám ty se zeleným pruhem – nejtěžší je asi kalina a jasan (v cíli se sice polemizuje, že jasan byl ořešák, ale nakonec nebyl 
) a teď už doběh do cíle po asfaltce. Už se mi vůbec nikam nechce, ale musím. Čas v cíli 17:47! Takhle rychle jsem ještě TZ nikdy neabsolvoval a trochu zpochybňuji, že to bylo 4,4km. Nakonec jsme 6. (kdybychom byli bez té dvacetiminutové prémie, obhájili bychom titul) a nad výsledky se s klukama smějeme. Mně osobně to totiž přijde velmi komické – Já 1., Karda 2. a Hebe 48. = 6. místo 
V neděli jsem vyrazil na nohejbalový turnaj na základně. Náš tříčlenný tým Vejtek, Petr Pop a Tomek je sladěn žlutými tričky z Okoře a tak dostáváme přezdívku Žlutý balet. Hned první zápas vyhráváme nad Zděndou, Karlem a Kryštofem, ale pak dvakrát prohráváme - nejprve s obhájci Pepou, Michalem a Nýnou, kdy hlavně ve druhém setu nejsme schopní vypořádat se s Nýnovým podáním a poslední zápas hrajeme s Pazzim, Kašákem a Kamilem. Sice vyhráváme druhý set, ale ve třetím opět nic a tak jsme skončili v propadlišti dějin tohoto turnaje. Příště by to chtělo lépe se zamyslet nad „pavoukem turnaje“, ale je fakt, že když prohrajeme 2x, myslet na vítězství nemá smysl. Šlo spíš o to si příjemně zahrát.
V podvečer ještě stíhám zajet si na vypůjčeném kole časovku. Ačkoli se opět rozpršelo, makám do kopce, co to jde a výsledkem je 4. místo a slušný bodový přísun. Škoda, že jsem vynechal první etapu, která byla taky kopcovitá. Na rovinkách nemám moc šancí. Vracím se domů celý prokřehlý a klepu se jak ratlík. Spraví to horká vana a dobrá večeře 
2025 ©