Štafety 2013 - závod, na který se těším takřka celý rok. Vloni jsme s provizorně složenou sestavou vybojovali titul mistrů ČR a tak letos obhajujeme. A jak jinak než ve stejné, pohodové sestavě Tomek, Kolďa a já.

Po zkušenostech z Mikulášovic, kde doběhl Tomek v hromadném startu na prvním úseku první, ho nasazujeme oproti loňsku právě na první úsek. Ukázal ostré lokty, tak ať se snaží. Jako outfit volíme trika z Baroko maratonu, kterého se sice Tomek nakonec kvůli zdravotním komplikacím nezúčastnil, ale startovní tašku, kde bylo i triko, jsem mu přivezl. Tomek má tedy černou variantu a my s Honzou vínovou, díky čemuž jsme i na dálku dobře rozluštitelný. Ostatně moje účast na tomto závodě je ještě v týdnu nejistá, neboť zdravotní problémy mě vyřadily na 10 dní z běžeckého rytmu a tak se modlím, abych byl v sobotu schopen běhu.

S Honzou jsme si určitě průběh závodu představovali klidnější. Tomek se totiž nechal tak trochu vybláznit Hebem, který to, ve snaze urvat celé startovní pole hned po startu, přehnal a tím utavil nejen sebe a Tomka, ale při nabíhání do běžeckého kola to vypadalo, že i dobrou polovinu závodníků. Každopádně Tomkovo tempo je unavené, bez šťávy a nevypadá to, že v okruhu bez kontrol, který zbýval do cíle (cca 1,3km), se jeho pozice nějak vylepší. Na stadion nakonec dobíhá celkem v kontaktu s ostatními, ale 6 trestných koleček nám bere vítr z plachet (pokud jsme ještě nějaký měli). Předáváme na 8.místě se ztrátou cca 4:30 na vedoucí Rapšach. To si s Honzou dáme, abychom zachránili aspoň stupně vítězů.

Leč po překážkovce jsem plný optimismu - Honza předběhl 4 závodníky a další 2 nejsou daleko. Snad jen Levis se hodně utrhl a předává Tomášovi nepříjemně brzo. Z lesa na hřiště vybíhá Honza dokonce 2., ale musí kroužit 4 kola a je vidět, že do stíhačky v lese dal všechno a tak každé kolo hodně bolí. Nýna předává s 0 na skvělém 2. místě a tak budu nahánět, na minulém závodě výborně běžícího, Karla. Máme ztrátu přes 3 minuty na první a kolem sebe slyším spíš pesimismus co se týká našich šancí na titul. No uvidíme, co se s tím dá dělat - chtělo by to čistej závod, říkám si.

Plácnutí od Honzy (v duchu mu děkuju za ten skvělej výkon) a už to peru do lesa. Přeběhnutí valu je bez bolesti a tak jsem optimista. Po rovné cestě jsem to rozběhl nějak rychle a za chvíli mi přijde, že nemůžu popadnout dech. Naštěstí jsou tu TTčka a vzadu vidím Karla, jak končí modré určování. Já dělám bílé podklady a ty jsou vždy jako první, což mi hodně pomáhá. Hned po značkách je tu KPČ, pak chvíli běh a dřeviny - akát, smrk, fotící Láďa Čipera a za ním líska, krásný hloh, opět fotící Láďa Čipera a za ním borovice a poslední dub. Teď seběh k orientaci. Z kopce natahuju krok, co to jde a Karla předbíhám na jeho 5. dřevině. Na mapě se nezdržuju a opět dlouhé kroky z kopce směr azimuty. Teď to bude delší běžecký úsek oproti dosavadním a navíc trochu vyhýbačka blátu, ale mám to nachozený :) K azimutům od zatáčky slušný kopec dolů a už nastavuji stupně. Jsem tu s mikulášovickou ženou a má snahu jít doprava. Já jdu najisto doleva a po 30 metrech si všímám nejen Tomáše, který akorát opouští azimuty, ale i toho, že běžím po bílé střelce místo po červené. Takže o 180 stupňů blbě. Paní z Mikulí měla pravdu, ale tak jsem jí zviklal, že je stále u prvního azimutu a přemýšlí, co dělá špatně. Pak pochopí a následuje mě - a to neměla dělat. Ještě teď je mi líto, že její přecvaknutí na azimutech, kvůli kterému jejich štafeta nakonec odstoupila ze závodu, jsem asi způsobil já. Z druhého azimutu mě to totiž zaneslo na 4., který jsem si štípnul do 4. (což ona asi neudělala) a pak dohledávám třetí - celkem bez problémů. Dál už nabíhám na fáborky a stoupám a stoupám až k uzlům - tady mě Jana povzbuzuje, že Tomáš není daleko a ať přidám. Další zastávka je odhad vzdálenosti, kde si musím nezvykle napsat svůj odhad do správné kolonky a letím, co mi nohy stačí k překážkovce. Čekal jsem, že Tomáše aspoň uvidím, jak odbíhá, ale nikde nikdo. Plížení je v pohodě (slyším hlas Zbyňka, jak mi říká: "Máš na to, Tomáše doběhnout!" Já si myslím, že jde jen o zvýšení mé motivace) a teď míčky - pokud hodím, dal jsem letos na závodech od českého poháru výše všechny!!! A dávám! To mě nakopne a v posledním kolečku se snažím ještě nějaké vteřiny urvat v boji s Tomášem. Třeba bude kroužit a já ne. To je jediná naděje, letí mi hlavou...

Ke konci běžeckého kola, které nás zavede na stadion, ještě předbíhám Makču a ta mi prozrazuje, že Tomáš je kousek přede mnou. A skutečně, vidím ho skrz stromy, jak běží po kraji louky. To je pár desítek metrů! Při výběhu na stejnou cestu to beru nekompromisně s větvemi, kterými končí les a při porovnání jeho tempa a mého si vzpomenu na Baroko maraton, kde jsem díky rychlejšímu tempu předběhl Láďu Zámečníka těsně před cílem. Tomáš toho má dost a já se mu přibližuju. Při vybíhání na stadion už je to jen 10 metrů a je mi jasné, že rozhodnou trestné. K tabuli se dostáváme společně a já u svého jména vidím 0!!! Ani nekontroluju Tomášovu 2, zvedám ruce nad hlavu a z cíle, se ozývá nejsladší křik nadšení. Myslím, že Tomkovi a Honzovi probleskuje hlavou totéž, co mně - DOKÁZALI JSME TO!!! Při proběhnutí cílem zařvu radostí, jak nejvíc můžu - tak takový závěr bych nečekal - je to SEN! Kdyby mi to někdo předpovídal, asi bych mu moc nevěřil a je těžké si představit lepší závěr pro štafetu Kralupy I. Byl to jeden z mých nejsilnějších sportovních zážitků v životě!

Pak už si jen pamatuju, jak objímám kluky, všichni nám gratulují a já se usmívám na celé kolo. Vždyť je důvod k úsměvu, tak proč ne smile