O víkendu 10.-12.10. jsme se vydali do Pacova na již tradiční (a kralupskými turisty velmi oblíbené) Dovádění. Program, který byl pro někoho vcelku náročný, popíšu ze svého pohledu v následujících kapitolách:

Jeskyně: v sobotu ráno (8:00) jsme jeli do Chýnovské jeskyně, která se nachází pod Pacovou horou. Měli jsme tam domluvenou exkurzi. Dříve se v rámci Dovádění pod názvem akce TMA dala absolvovat prohlídka jeskyně tak trochu netradičně. Průvodce nám tenkrát rozdal helmy, my se převlékli a s baterkami jsme se plazili jeskyní v netušených zákoutích. Nyní šlo „jen“ o prohlídku turistického okruhu, kdy jsme šli zejména po schodech a betonových chodníčkách. A ještě před tím se většina posilnila v občerstvení kolorkami. V kurzu byla zejména černá barva. Náš průvodce byl celkem vtipný, ale dost toho i věděl, a když jsme se ke konci ptali, povídal by jistě dlouho, ale už nás doháněla druhá skupina. Dokonce nás pochválil, že jdeme potichu, že tedy bereme snahu o spatření netopýrů vážně. Jenže netopýři ten den být viděni nechtěli. A pro ty, kteří potřebovali nějakou tu libru štěstí navíc, případně si chtěli pojistit své snažení o potomka nebo prostě chtěli konečně někoho najít, byl připraven skalní útvar Čert (nebo kocour) a stačilo se dotknout podle potřeby. U východu nás ještě potěšil pavouk a jeho kokon. Pak už následoval přesun do Pacova.
Závod: někdy kolem poledne jsme se dostali busem k pacovskému nádraží a došli ke startu. Čekal nás závod jednotlivců, a jelikož některým už nezbývalo moc času do startu, sháníme se všichni po číslech. Máme je zdědit po závodnících do stovky. Jen na chudáka Tomka nezbylo žádné a tak běží se 100 na ruce a sedmičkou na kraťasech. Avšak k výzvám, že by měl kraťasy nechat na startu, protože bude sedmička mást rozhodčí, zůstává lhostejný. Trať byla docela pěkná a azimuty oproti původnímu předpokladu lehké. Navíc nám zpestřili trasu čtyřmi azimutovými úseky, které nás přivedli opět k fáborkům. Poslední úsek jsem si ani neměřil a běžel podle lidí přede mnou. Nejvíc se stydím za výbuch na odhadu. Přiběhnu na něj, pozdravím dvě slečny, přečtu stupně, najdu terč a zkušeně natahuji ruku, abych nahlásil poměrně přesný výsledek. Jenže ouha , zde má zkušenost končí, protože jediné, co si dokážu vybavit, je že dvacet je dvacet. Přemýšlím, hloubám, ztrácím čas a nakonec s pocitem prohry určuji po staru. Navíc hned po odhadu, když metelím dál, mě jasně napadne, že to nebylo mnou tipnutých 27m, ale něco kolem padesáti. Nakonec mám 3 trestné (1 míček a 2 odhad) a jsem 3. Na tu bídu to jde. Vyhrál jsem dvě velké klobásy. Pak se jdeme se Zuzkou, Janou, Bárou a Petrou navečeřet a posilnit na poslední část sobotního dne...
Výsadek: na tuhle akci se vždycky třesu nejvíc. Bloudíte v noci po Vysočině, plníte kontroly a snažíte se nezabloudit. Máte mapu s kontrolami a k tomu Vám svítí jako maják Strážiště. Celkem se nám (stejné složení jako na jídle po závodě) daří a kontrolní body nejsou daleko od sebe. Nakonec se rozhodneme, že projdeme aspoň 15 bodů z 22. Cestou se asi dvakrát mění trasa pochodu a únava se nás snaží přesvědčit, že už jsme toho ušli dost, i když máme jen 5 kontrol. Cestu si nekompromisně zkracujeme přes lesy, louky a pole, která jsou často jen uvláčená, kromě jednoho zoraného, po kterém jdeme dokonce podle azimutu. Nejzajímavější část nás čeká pod Strážištěm, kde musíme najít v lese zelenou turistickou značku a po ní se dostáváme k tábořišti, které se nám moc líbí. Navíc celou noc svítí krásně měsíc a my máme stíny jako od sluníčka. Od tábořiště (a vlastně i k němu) se brouzdáme po orosené louce a v našich botách je více či méně (to podle druhu obuvi) mokro. Ale to už se blíží konec našeho putování. V Hutích si dáváme kuřátko a v 1 odjíždíme autobusem vstříc žíněnkám. Celkem jsme nachodili 21 km.
Blaník: v neděli brzy ráno odjíždíme na poslední část – máme zdolat Velký a Malý Blaník v opačném pořadí. Někomu se výlet moc nelíbí a myslí si o něm své. Nic méně nakonec je na Blaníku docela hezky. Sice mlhovno, ale otevřeno. Výstup na Velký Blaník je navíc lemován přírodními hádankami (které plníme až cestou zpátky) a všichni si mohou vyzkoušet, jak jsou na tom s fyzičkou. Stačí si stopnout čas výstupu, výběhu či výplazu a porovnat ho s tabulkou na rozhledně. Moc tomu ale nerozumíme a někomu vychází, že šel jako by mu bylo o 15 let více (a to spěchal!). Po nic moc rozhledu do mlhy se posilňujeme výbornými párky, čajem, fantou a navíc si se Škvírou, za němého přihlížení plaché slečny , kupujeme zadarmo 2 Fidorky . Pak už jen cesta domů a na oběd. V našem případě to byl domácí smažák, hranolky a zelenina.