2.závod ČP - Borotín

A je to tady! Po 2 letech se vracím do kolotoče Českého poháru. První závod jsem musel vynechat a tak, pokud chci dobře dopadnout, neměl bych zaváhat. Do Borotína se docela těším. Je tam fajn prostředí, vždy dobře připravený závod, a navíc mám příjemné vzpomínky na zdejší štafety, kdy jsme se v triu Vejrosta-Káš-Procházka umístili druzí.
Závod samotný nebyl vůbec snadný. Čekala na nás skoro maximální možná porce kilometrů s převýšením 100m. Mám startovní číslo 136 a vybíhám 2 hodiny a 6 minut po startu prvního. Značná část převýšení mě čeká hned v prvních metrech závodu, protože se běží loukou do kopce až k dřevinám, kde předbíhám Lucku Macurovou a je to nadlouho jediný závodník, kterého na dlouhé trati potkám. Dřevin se trochu bojím, přeci jen jsem už pěkně dlouho neviděl brslen, svídu ani kalinu. Nakonec je to jeřáb, smrk, třešeň, hloh, trnka a růže. Skoro všechny jsme si se Zuzkou ukazovali cestou na start a říkali jsme si, jak pěkně jeřáb a hloh kvetou. Nejvíc mě znejistila trnka. Sice jsem ji poznal rychle, ale nemohl jsem ji najít v možnostech. Už už jsem začal uvažovat o tom, že je to něco jiného, ale nakonec jsem na ni narazil. Celý název je totiž Slivoň Trnka Po dřevinách mě čeká seběh na lesní cestu a následují značky. Určuju po 4 a při tom na mě mluví někdo z pořadatelů, jestli jsou dřeviny v pořádku. Naštěstí jsem chybu neudělal a už jsou tu azimuty. Při nástupu nás upozornili, že by bylo záhodno vzít si dlouhé nohavice. Já si je nevzal a hned na prvním úseku, který je dlouhý 199m, se prodírám ostružiním, což na mých nohách zanechává typické krvavé znaky. Stále však držím směr a nakonec v dáli zahlédnu červený lístek. Když si to k němu namířím, jen doufám, že je to náš a ne dámský azimut. Je to náš! Zavazuju si kopačku a hledám druhý. Ten je docela v pohodě, ale při hledání třetího azimutu se mi moc nedaří. Je to trochu hustší les, potom mýtina a další les. Délka 195m je podobná jako u prvního a tak ještě hledám, rozhlížím se, trochu panikařím, uklidňuju se a ve chvíli, kdy si říkám: „ještě pár metrů a vrátím se!“, zahlédnu vpravo kýžený cíl! 4. azimut už jen prolétnu a čeká mě dlouhý úsek na KPČ. Ten mi zpestřuje několik dobře značených odboček a trochu bláta na lesní cestě, které mi stříká na lýtka. Na kápéčkách poznávám všechno a pokračuju na vzdálenost. Trochu mě znervózňuje, že jsem tu na trati sám. Navíc začínám cítit únavu z dlouhé tratě a asi i z toho, že mě ještě nějaký ten kilometr čeká. U odhadu si dávám docela na čas, nakonec ze mě vypadne 27m a běžím dál. Čeká mě Lanová lávka, která je zasazena do pěkného prostředí potoka a prudkého svahu. Průkaz mi potvrdí až na druhé straně a tak putuje propiska do kapsy a průkaz do zubů. Následuje rychlé ručkování, vyplnění průkazu a potom výšplh pomocí lana do opravdu prudkého svahu. To už se blížím (aspoň doufám) k zřícenině, kde na mě čekají uzly. Naše trať vede do sklepení, kde se moc dobře neorientuju, neboť přechod ze slunce do tmy není pro oči ideální. Cestu lemují louče a člověk si připadá jako na stezce odvahy. Uvážu škoťák a něco mi říká, že to tu znám. Potom trochu zajímavě vybíhám nazdař bůh někam nahoru až zahlédnu červený fáborek. Když se v rychlosti rozhlížím po zřícenině, málem se zarazím. Vždyť to je ten hrad, kde jsem jako patnáctiletý přenocoval se svým oddílem na mém posledním táboře ROH. Byl to bezva tábor a mě napadá, že by to mohlo být znamení směrem k míčkům, které mě ještě čekají. A vida, cestou na překážkovou dráhu, která je už těsně před cílem, předbíhám teprve druhou závodnici na červené trati – Kláru z našeho oddílu. Ale to už sbíhám k míčkům, natahuji krok a snažím se soustředit. První letí doleva, ale na plachtu. Druhý někam za střed a třetí taky. JO, mám 0. Na plížení si vybírám koridor u Katky, který je pak nejblíž vzhledem k doběhu do cíle. Ještě předtím však dostávám info od Zděndy, že Zuzka hodila za 0. Nečekanou ale především vítanou zprávu komentuji peprným výrazem. Plížení je náročné, funím jako hroch v říji a vdechuju posekanou trávu. Pak už jen doběh do cíle a konečně klid! Vítá mě Zuzka a já jí gratuluju k nule na míčkách. Zjišťuju svůj běžecký čas (34:44), fasuju sušenku a vodu a vyprávíme si se Zuzkou zážitky. Výsledky si prohlížíme ve škole. Zuzka doufá, že když se jí závod povedl, mohla by mít postup. Nakonec jí o 2 místa uniká. Je 8. Já se držím až do konce na 1.místě, ale dokud nevyvěsí konečné výsledky, nehodlám to zakřiknout. Při vyhlášení se to ale potvrdí a já mám ohromnou radost, když stojím na nejvyšším stupínku!
V autobusu z výsledkovky zjišťuju, že mé 2 trestné nebyly (jak jsem myslel) za odhad, ale za KPČ! Ale i přes to budu škrtat po 4. A to už za 14 dní v Břestku, kam jedeme na 3.kolo ČP. Jsem zvědavej, jak dopadneme tam a budu držet palce hlavně Zuzce. Je to poslední možnost, jak získat postup na mistrovství!