Po delší době (2 roky) jsem si v sobotu střihl zase trochu extrémní pochod a to Závod 3 vrchů. Čekal mě nový parťák - místo Zuzky Kolďa, což znamenalo, že se více poběží. A běželo. Odhaduji, že tak 40% trasy jsme běželi. Letos bylo Z3V v Krušných horách, ale počasí nám přálo. Vyráželi jsme sice v 5:00 ráno za mlhy, ale čím výše jsme šli, tím rychleji ustupovala, až po pár kilometrech bylo jen jasné nebe s hvězdami a občas nás překvapily pásy teplého vzduchu. Na první kontrolu jsme vyrazili jako jedni z posledních, ale rychle se dostali do první 1/3 a to už jsme nepustili. Zkraje (hlavně kvůli tmě) jsme zvolili konzervativnější postup po modré TZ a vrchol tak obešli a podle hlasů a pak i čelovek v klidu nalezli. První úkol byl poznat zvíře podle vyfoceného oka. Byly to dost detailní výřezy, ale až na 2 oči jsme to dali. A ještě bonus (oko jednoho z pořadatelů) byl pro nás oříšek, který jsme nerozlouskli. A mezitím se rozednilo.
Dále jsme vyrazili na Bouřňák, zpět na naší modrou, ale po cyklostezce přes Dlouhou Louku a Vrch 3 pánů na Bouřňák. Skoro celý úsek běžíme mírným klusem a rozhýbáváme hodně dvojic, které se buď přidají k nám nebo před námi prchají :) Cestou obdivujeme inverzi, kterak z ní ční vrcholky okolních kopců a pochvalujeme si počasí. Na druhém stanovišti nás čeká přenášení kuliček z vodní lázně v lavoru do kelímku - nohou. Svlékáme ponožku každý na jiné noze (to je tak, když jde pravák a levák) a hopsáme s kuličkami mezi prsty a zpět. Honzovi se dvakrát daří přenést 2 najednou, tak jsme rychle hotoví. Svačíme a u toho studujeme mapu, kam dál. Je to hraniční kopec - těsně u hranic s Německem a vede na něj jednoduchá trasa.
Opět popobíháme a já začínám cítit bolest v levém kolenu. To je to neoperované. Ale běžet se dá, jen přechod do chůze chvilku bolí. 2,3km před vrcholem máme bezva výhled, jde o nezalesněné louky a pastviny a zdálky je vidět pár lidí na holém pahorku. Ale ne a ne se přibližovat. Cesta po pastvinách se trochu klikatí, ale nakonec tam přeci jen dorážíme. Je tu stanoviště "opičárna" - takže plnění úkolu ve dvojici. Máme svázané ruce k sobě, na hlavách plynové masky (před tím jsem byl Honzou určen, že budu házet tenisákem - rozuměj granátem - na cíl a hned na to mi sundali pod masku brýle :) ) a jde se na to - nejdříve plížení, pak nepovedený hod - v masce se průzory mlží a granát se mi zadrhává o prsty, takže by spíš zabil nás než zlé pohraničníky, pak překonat val, přelézt po natažené slacklině, naštěstí máme k dispozici klacek a až na jedno zadrhnutí to jde a pak vylézt na žebřík do určité výšky a zacinkat. Hotovo - fuj, máme zapařený hlavy a jsme rádi, že jsme to zvládli.
Další cíl je opět relativně nedaleko a trochu se vracíme. Přes louky se trochu brodíme močálem na cestu se žlutou TZ, sbíráme ztracenou mapu, popobíháme, předáváme ztracenou mapu vracejícímu klukovi a na rozcestí s červenou řešíme taktiku dalšího postupu. Zkoušíme sejít z červené na lesní cestu, která se však po chvíli ztrácí a tak se proplétáme přes potůčky a citem udržujeme potřebný kurz. Nakonec cestu nalézáme, ale trochu jinou a po ní scházíme na zelenou TZ, kam jsme původně nechtěli, leč není to velká ztráta. Zelená vede příjemným lesem plným kořenů a lemuje ji plavební kanál, místy plný vody. Do toho všeho svítí sluníčko a je tu nádherně. Opět se asi posté divíme, jak vyšlo počasí. Další místo, kde je kontola je bývalý žulový lom nad nádrží Fláje. Zde si nechám svázat nohy do lanového úvazku, Honza mě vytáhne do vzduchu tak, že se dotýkám jen lopatkami. Beru luk a střílím šípy do terče. Stanoviště se jmenuje netopíří luk :) První letí vysoko nad, druhý trefuje 8 z 10 a další dva už bez většího úspěchu do bílého kraje terče. I tak to dělá 18 bonusových minut.
Na stanovišti si svlékám mikinu, nechávám ji zde (nevědomky) a mizíme na další místo - vrch Kohlberg v Německu. Jsou dvě varianty postupu, ale jak později zjišťujeme i třetí se někdo pustil. Cílem je obějít kopec Bradáčov a najít správnou cestu za hranicemi, která nás dovede pod Kohlberg. První cesta je zleva po hrázi Flájí, tou jdeme my, pak se dalo jít vpravo přes Český Jiřetín - to se nám zdá delší a cestou po malém kufru potkáváme dvojici, která šla přes Bradáčov, což bylo do kopce a zase dolů. Malý kufr jsme si mohli odpustit, kdyby mi to myslelo a zkontroloval číslo hraničního kamene, což jsme udělali až na podruhé. Pak už celkem bezproblémový postup na stanoviště, kde nás čeká tajná kontrola. Vydáme se do lesa a mobilem a ejhle - potkáváme člověka se zdravotními problémy. Takže po pár dotazech voláme na linku 112 (jen jako) a operátorka nám radí co a jak. Honza provádí - již na figuríně - masáž srdce (asi 3 minuty) a já jako běžím vstříc sanitce. Probíhá diskuse co a jak, co jsme udělali dobře a co zlepšit a je to docela poučné. Další cíl je už zase v ČR a je to vrch Kamenec - jednoduchý postup po červené a krátce po lesní cestě a jsme tu.
Zde nás čeká nejzábavnější stanoviště - lanové. Jmenuje se lanová kamasutra. Já lezu do výšky cca 3-4m po 2 provrtaných kůlech za pomoci 2 dřevěných tyček, které mi slouží jako mobilní stupínky a Honza mi po vylezení do správné výšky radí, kam mám dát nohy, kam ruce apod.. Splnit musíme 10 poloh za 10 minut. Nakonec to zvládáme 1 vteřinu před limitem, což je super. Ale jsem vyšťavenej jak citron.
Poslední stanoviště je na sjezdovce nad Mezibořím. Trasu už jsme si naplánovali dopředu, protože jsme tušili, že už se budeme vracet. Nejhorší je sestup po žluté TZ z Rašova do Šumného Dolu, kde to klesá opravdu prudce a moje kolena jsou proti. Pak zase ostrý výšlap do protějšího kopce, kde stahujeme náskok dvojic před námi strojovým tempem a navíc zkratkou přes vrchol sjezdovky a už je tu "Prasárna". Tak se jmenuje každý rok jedna drsná kontrola. Nyní je to zejména o cvičení proloženém občas oslím zahýkáním nebo smíchem, popř. pusou partnerovi :) Poslední (tajný) cvik je však pro odpočatého Honzu asi nejdrsnější za celý závod. Mysleli jsme si, že se bude běhat po sjezdovce a že aspoň unavíme jeho nohy, které kvůli mému plahočení nedostávali pořádně zabrat. Ale ejhle, zabrat dostanou ruce. Máme udělat dohromady 50 kliků a 50 angličáků. Jde to ztuha a ruce po chvíli dost bolí, ale dáváme to a jak to jde, sbíháme sjezdovku, probíháme městečkem a šup do školy. Tady už na mě čeká mikina přivezená z lomu a poslední disciplína. Za 3 minuty si zapamatovat každý 20 slov, ideálně ve správném pořadí a pak je napsat. Mně se daří cca 18, Honza je na tom trochu hůře a když už nic nedokážeme vypotit, jdeme do cíle. Píp, odevzdání čipu a šlus :)
Následuje sprcha, výborný guláš, malinovka (pivo) a odpočinek. Venku se pomalu stmívá a my čekáme na Zuzku s Vaškem, kteří dorážejí asi 3 hodiny po nás. Měli čekačku na kontrolách 1,5hodiny (my jen 15 minut). Podle GPS jsme ušli cca 58km s převýšením kolem 1.400m a díky počasí to bylo moc fajn.
Celkově jsme s Honzou 13. a Z+V 26. ze 75 dvojic a jsme všichni spokojeni.
Odkaz na naši trasu zde a pár fotek k nalezení zde
Doplnění odkazu na fotky postahované od organizátora zde
2024 ©