V pondělí jsme byli se Zuzkou v divadle v Dlouhé na hře Experiment. Měla to být komedie, ale spíš nás občas jímala lítost a hra nás nijak neuchvátila. Naštěstí ani ostatní v divadle, protože potlesk nebyl moc dlouhý, což jsme potřebovali. Představení trvalo 100 minut a nemělo přestávku. Seděli jsme v 5. řadě uprostřed. Proč to takhle důkladně popisuji? Abyste si udělali představu, jaká strastiplná cesta nás čekala na nádraží. Chtěli jsme totiž stihnout rychlík ve 20:52. Potlesk ustal ve 20:45. Nevěřil jsem, že to stihneme, ale udělali jsme pro to vše! Cestou k šatně jsem se přes omluvy (něco jako: „s dovolením, spěcháme na vlak, děkuji, promiňte!") dostal asi přes 20 lidí. Dalších pár se mi podařilo předejít na schodech k šatně a následně jsem využil lehčího zmatku u šatny, kdy to vypadalo, že jediní, kdo chce kabáty, jsme my. Zuzku jsem poslal napřed a položil jsem na pult naše číslo od bundy. Ještě batoh, sundat z něj přišpendlené číslo a letíme.
Batoh se Zuzky tělocvikem a učením beru já, Zuzka má tašku přes rameno (taková ta klasická dámská, kam se vejde hodně a váží snad ještě víc). Každopádně na sprint na nádraží nejsme zrovna ideálně vybaveni. Z divadla vybíháme ve 20:47 a letíme kolem Kotvy a Paládia. Zuzka za mnou vlaje a já přemýšlím o co nejlepší taktice. Říkám si: „Poběžím napřed, abych přesvědčil průvodčího (který určitě bude stát jako vždy na konci vlaku u první třídy), že by byl velice laskav, kdyby počkal na mou ženu, která už tu musí každou chvilku být!" Dále mi letí hlavou, že jestli nestihneme rychlík, budeme uhnaní čekat na courák ve 21:37 a domů, ačkoli přípoj do velkovsi máme na oba vlaky, dorazíme o 1,5 hodiny později. A to se mi fakt nechce. Dál přemýšlím o tom, že bych měl zastavit. To proto, že postaršímu batohu se rozjel zip a na chodník vypadla bota. Sbírám botu, kleju si sám pro sebe, zapínám batoh a vydávám se opět na cestu. Občas kontroluju, jestli Zuzku někdo neukradl. Konečně vbíhám do nádraží, tam vyhledávám na 4. nástupišti rychlík a ejhle. Průvodčí není na konci vlaku, ale uprostřed. A druhé ejhle, právě pískají odjezd. Dobíhám k druhému vagónu od zadu a ukazuji na průvodčí gesto, jakým dávají např. v basketu trenéři znamení, že si berou time! Chvíli na mě nevěřícně kouká a popohání mě, abych nastoupil. Jenže já nechci jet sám, což asi ona ještě netuší! Neustále se ohlížím, kde mám ženu, ale ona zatím nikde. Směrem k průvodčí, která píská podruhé, vysílám další zoufalé gesto - třu o sebe dlaněmi, jako že moc prosím, ještě chvilku! A Zuzka stále nikde! Při třetím (trochu zuřivém) zapískání už nezbývá než A) rychle nastoupit B) nechat vlak ujet. Jenže C) je správně a já se rozhoduji pro trochu vyděračský krok - otevírám dveře! To totiž vlak nesmí odjet. Aspoň si to myslím. A nyní příjemnější ejhle - zabírá to. Vlak stále nejede a pohledem marně přitahuji Zuzku, kterou stále nevidím. Ale už běží, cupitá jako na konci nějakého závodu, ale stále je to běh. Dobíhá ke mně, já po ní nastupuji a zavírám dveře! UF, tak to bude drahý, napadá mě první myšlenka ve vlaku. Sedíme v kupé s nějakým lehce opilým člověkem, který ale odchází (nejspíš na záchod - do Kralup už jsme ho neviděli). Když přijde průvodčí, celkem rychle nás otipne: „To jste byli vy, co?" Je mladá a hodná. Rovnou se ptám, kolik že chce peněz. S údivem odmítá a kárá nás, že příště už tohle nesmíme, že dostane vynadáno, že čekala na lidi atd. Při vystupování v Kralupech nám její kolega jen cvičně spočítal, že pokuta by se vyšplhala na nějakých 1.800,-Kč. Na to Zuzka mile odvětila, že tedy radši rychle jdeme a nashledanou.
Doma jsme ve 21:40. Při pomyšlení na to, že bychom teď byly v couráku někde za Masaryčkou, si zhluboka oddychnu. Zase jsem jednou měl kliku!
2025 ©