V neděli 20.9. jsme se vydali kousek od Prahy do Krňan na další středočeský žebříčkový závod ob a to na krátkou trať. Z oddílu nás jelo 18 (Luboše, který opět odmítl poměřit si se mnou síly ve stejné kategorii a radši zůstal doma 
nahradila Katka D.). Nebyl to takový počet jako v sobotu, kde se v Libušíně sešlo plných 27 členů oddílu, což je letošní rekord!
Z naší rodiny jedeme v plném počtu, i když se o Jíťu v týdnu pokoušelo nachlazení, ale Anička ji přesvědčila, že jet musí, protože ten ob prý ještě tolik neumí a je třeba se učit. Ostatně za chvilku už budeme Aničku na závodech jen stínovat a tak musí mamka vypadat a působit jistě 
Tak tedy já běžím H35 (stále si tolik nevěřím a je třeba se do ob vracet pozvolna), Anička s mamkou jdou HDR (pozor, tentokrát bez fáborků!) a Vojta běží poprvé sám závodní kategorii, ale bude tam mít fáborky, takže se vůbec nebojíme, že by to nezvládl a třeba se ztratil. Na shromaždišti si všímám, že kromě kategorie H10, do které je Vojta přihlášen, je tu ještě H10L. U dospělých znamená L = long čili delší. Jsem tedy v klidu. Na start vedu Vojtu sám, protože je to cca 1,5km a startuje už ve 2.minutě. Cestou mi ještě párkrát říká, že se bojí běžet sám. Ale suverénně se ho snažím uklidnit, že se není čeho bát. Bude mít v mapě zakreslené fáborky a když, tak se někoho zeptá. Hlavní cíl mu dávám, aby nebyl DISK. Poté ho učím za pochodu, co se dělá v jednotlivých koridorech (v prvním si vynuluješ čip, ve druhém dáš jeho kontrolu a ve třetím už čekáš na startovní signál) „Hlavně si vem správnou mapu (H10), vidíš, tady je řazení map, jak budou ležet támhle někde...“ No taková rychlonalejvárna. A pak už odstartoval. Sleduju, jak běží a mísí se ve mně pocit hrdosti, že mám šikovnýho kluka, který to jistě zvládne a malá kapička strachu z toho, zda nezabloudí. Ani nevím proč, ale hned na to se ptám startéra, co že to je ta H10L. „To je linie“ odvětil. „To jako fáborky?“ ptám se trochu nejistě a odpověď už předem vím: „Jo“ 
Pomalu mi dochází, že jsem Vojtu poslal nejen na trať bez fáborků, ale že o tom hlavně neví! To bude průšvih. Cestou zpět do centra závodu mi běží hlavou spousta možností, co se může stát, ale nakonec si o tom přemýšlet zakážu s tím, že jednou na to budeme s úsměvem vzpomínat a že to buď zvládne a překvapí nás, nebo bude DISK, což mu dnes nemůžeme vyčítat.
S mamkou spíš tipujeme, že se tam rozčílí, že mu kontroly nesedí s fáborky a že se zabejčí a nikdo s ním nehne. Po cca hodině, kdy už ho netrpělivě vyhlížíme u cíle, se žene najednou větší stádo lidí z lesa a Vojta mezi nimi. A směje se! 
Uff, padá nám kámen ze srdce a já běžím jeho čip vyčíst, protože se strašně bojím, že bude DISK a zklamanej kvůli mně. A na výsledek nestačím valit oči 
– není DISK. On má skutečně všechny kontroly popořadě, jen na 6. trochu zakufroval a ztratil 27 minut (tam se prý i rozbrečel a zavolal o pomoc), ale jinak je to bezvadný. Blahopřeju mu, omlouvám se mu a radujeme se z úspěchu. Pak už ale musíme letět na start. S Haničkou, která startuje minutu za mnou, a měl jsem jí tedy pohlídat, nestíháme start včas – já o 2 minuty a ona o jednu 
, což mě stojí při obědové návštěvě Jílového u Prahy lívance Závod se mi nijak zvlášť nepovedl, navíc se rozpršelo a spíš než na mapu myslím na své holky, které jsou zrovna také na trati. Ale Jíťa je žena do nepohody, zabalí Anču do softšelky a jde se dál 
V cíli se setkáváme takřka nastejno a po převlečení do suchého jedeme na již zmíněný oběd i s Haničkou, která k nám přesedla. A je to zajímavé mít tři děti v autě. Takový malý trénink na možnou budoucnost. 
2024 ©