A je to tady. Druhá listopadová neděle a s ní má druhá účast na Velké Kunratické – legendárním běžeckém závodu v Praze. A letos navíc vše podpořené účastí Zuzky. A hned na hlavní trati přes Hrádek. Už 14 dní před závodem říká, že se asi musela zbláznit, když se nechala přemluvit.
Při pohledu na teploměr si něco takového říkám taky, protože slibované jarní počasí je v nedohlednu. -5 stupňů. Je dobře, že tentokrát neběžíme zkraje, ale až po 13 té hodině.
Cesta je v pohodě, jednou jsme se s Honzou předjeli, aby se neřeklo a už parkujeme v naší známe uličce kousek od dětských tratí. Svítí sluníčko, ale je ve stínu je stále kosa. Všichni (Romča, Zuzka, Zděnda, Karel, Kolďa, Nýna a já) se jdeme podívat do prostoru startu a zaprezentovat. Vyzvedáme si tašky se startovními čísli, čipy a různými slevami od sponzorů, někdo i triko a jdeme se pomalu převléknout a připravit. Pak se jdeme proběhnout kolem rybníku a pomalu se řadíme ke startu. Máme čísla od 2015 do 2020 a pak Kolďa 2065. Zděnda nám říká kde ho kdo předběhne a v mém případě se trefil. A už je to tu, Zuzka mě pouští do pravé stopy, 5, 4, 3, 2, 1 start. Zapínám stopky a už brázdím první metry tratě. Snažím se běžet hlavou a nebláznit, neboť si pamatuju rady p. Škorpila z loňska, že kopce se musí v klidu zdolat a pak to rozbalit na rovince. Skáču přes první potok, míjím Romču a vybíhám první kopec na rozehřátí. Před koncem prvního stoupání předbíhám Zděndu a sleduju Nýnu a Karla na rovince. Tam mě předbíhá první (a poslední závodník) a směřuju z kopce pod Hrádek. Tady je dvojitý potok a už se škrábeme do strmého kopce. Karel a Nýna jdou podél lana, já dávám první polovinu po čtyřech a beru je i dalších pár závodníků. Od půlky jdu na lano a šplhám hore. Letos mě nikdo nebrzdí a nahoře cítím únavu v nohách a popadám dech. Následuje rozběh z kopečka, pak brzdění z Hrádku a ouha, třetí potok! Na ten jsem úplně zapomněl, čímž budou překvapení i Nýna se Zuzkou, neboť jsem jim popisoval trasu. Opět nořím levou nohu (pravou mám suchou) a odbočuji na asfalt. U mostu sleduju krmení nějakých srnek za plotem a už je tu poslední kopec. Tady si pomáhám pravou rukou po laně a ke konci chvátám. A teď už jen rovina a seběh. Tuhle část mám rád, jen mít více síly. Rozbíhám se, natahuju krok a hltám metry. Jsem rád, že mám dlouhý rukáv, běžkařské kalhoty a čelenku. Po dvou zatáčkách doprava je tu PÍP – mezičas – na stopkách sleduju, že mám lepší čas než vloni. Snad mi to vydrží až do cíle. Rovinka je dlouhá a už netrpělivě očekávám seběh. Vloni jsem se tam musel vyhýbat veteránům a stromům. Letos to není tak strašné, ale i tak dva závodníky beru svahem. Následuje rovinka do cíle, kde sprintuju a PÍP – CÍL! Odepínám čip, na tabuli čtu výsledek 14:58.7 a jen zírám. O půl minuty zlepšení, jupí. Asi to bylo tou tvrdou tratí, jak někdo říkal před startem. Vidím dobíhat Karla, Zděndu, Nýnu (v rodinném souboji porazil zkušenější mladšího o 1 vteřinu), Romču a Kolďu. A čekám na Zuzku, čekám, čekám a už ji vidím! Běží a za ní finišuje nějaký závodník. Křičím povzbuzení a očekávám její unavené cupitání. Leč mýlím se – Zuzka se nechce nechat předběhnout a sprintuje do cíle. Takhle rychle jsem ji ještě běžet neviděl. A pozici udržela
Po závodě jsme unaveni, ale vesměs spokojeni. A vypadá to, že příští rok se na Velké Kunratické opět shledáme. A snad nás bude ještě víc...