První maraton

Napsal Vejtek.bloger.cz (») 19. 10. 2015 v kategorii Běhání, přečteno: 640×

Maraton - pro mě vždy nedotknutelná hranice. Prakticky jsem si nedokázal léta představit, jaké to musí být uběhnout maraton. 42,195km! Neskutečná vzdálenost na běh. Ano, na 5BV i Z3V jsem zvládl (vždy ve dvojici) i větší porci, ale šlo o pochod, kde se občas běželo. Psychicky jsem se na tento den připravoval cca 2 roky. Ano, zhruba před 2 roky jsem si řekl, poběžím maraton. Dost dlouhá doba na kvalitní přípravu. Nakonec jsem tomu letos určitě nedal to, co by bylo záhodno. Nemám pravidelné tréninky (od září sice chodíme s Honzou jednou týdně, ale to nestačí), navíc mi čáru přes rozpočet udělala tržná rána na Westcupu koncem srpna a takřka měsíční sportovní výpadek. A v září už jsem to nehrotil, občas se proběhl v nových botách - hlavně pro pocit.

A tak jsem se ani nenadál a je to tu. Nejsem nervózní. Naopak těším se. Poběžím a uvidíme. Cíl je jediný - dokončit v jakémkoli čase. A mít v hodinkách uložený čas na maraton. Jsou tu ještě Honza (cíl pod 3 hodiny) a Vašek (cíl pod 3:30). Při převlékání panuje tradičně dobrá nálada, počasí je ideální a tak nic nebrání tomu, abychom všichni 3 zažili životní závod.

Dsc-0644

A co nás čeká? 10 koleček ve Stromovce, což není špatné - v každém kole občerstvovačka.

Plán mám jasný. Poběžím tempo 5 minut / km a uvidíme, zda to vydržím. Během prvního kola zjišťuju, že se mi běží dobře a časy na km jsou dobré (4:45, 4:47, 4:48, 4:45). Možná až moc rychlé, ale nechávám to. Hlava si řekne. Rozhodně cítím, že to utíká velmi svižně. Jakoby mi hodinky každou chvilku hlásili další kilometr (jaký rozdíl oproti posledním 3 kolům) Ve třetím kole předbíhám Vaška a trochu ho hecuju slovy: "Neboj, mě dojde." V pátém kole běžíme pospolu a ukončujeme půlmaraton v čase 1 hodina a 40 minut.

Dsc-0659

s Vaškem máme za sebou polovinu - tu lehčí

Peter s Edou, kteří nám dělají support už tuší, že po takovém mezičasu na polovině trati pro mě bude hranice 4 hodin bolestivá. V šestém kole začínám cítit tahání v levém stehenním svalu a tuším problém. Sakra, jak to? Vždyť jsem do sebe dal magnésko už na startu! smile Ale stále si udržuju dobrou náladu, i kdybych musel jít, nálada bude dobrá. Tato jistota mě nikdy neopustí. Je to v hlavě a basta. Zvládnu to!!! Vašek mi během tohoto kola utíká a hlásí můj problém při průběhu cílem do 7. kola. To mi pomáhá, protože Eda sehnal další magnesium a to hned klopím do sebe. Zbývají mi 3 kola. To snad už vydržím. Rychlost jde rapidně dolů a původní myšlenka udržet to kolem 5 minut na kilák, jde do kopru každým dalším kilometrem. Ale co to nevidím? V polovině 7. kola je to jako fata morgana - na dlouhé rovince zaostřuju a tuším, že vidím Jitku s kočárkem, a vedle je nějaký dlouhán - Tomík s Bárou a teta Jana. Jéé, to mě tak povzbudilo! Hned je líp, i když nohy maj dost. Úplně cítím, jak kolem mě probíhají vteřiny a já nemůžu zrychlit ani udržet tempo. Poslední 3 kola mám tyto mezičasy: 5:43, 6:02, 6:01, 7:16, 7:12, 6:51, 6:56, 7:41 a 7:48. V předposledním kole mi hodinky hlásí vybitou baterii - hups, vydrží to? Do posledního kola si beru rohlík s lovečákem, gely už nechci ani vidět. Beru čaj, zapíjím postupně každé sousto, ale nejsem schopný ho dojíst a tak ponechávám trochu mravencům. A chci si užít poslední okruh. No užít, běh už je tak trochu stejně rychlý jako rychlochůze, ale do chůze rozhodně nepřejdu. To mi hlava nedovolí. Stále je to běh. Přejdeš jednou, přejdeš vždycky. V hlavě si představuju, jak si vychutnám doběh do cíle. A je to tak emotivní představa, že se mi až lesknou oči. Tak moc chci dokončit. Už jen kousek... PÍP, 500m před cílem mi hodinky uložily běh a vypnuly se smile Sákryš, a maratonský čas tam nebude uloženej... To znamená, že budu muset ještě někdy maraton běžet... Už nikdy! smile Teď o tom mám jasno asi jako po první desítce ve Kbelích smile Směju se tomu, že hodinky umřely a snažím se do cíle doběhnout. Před cílem se snažím rozběhnout co to jde a vím, že to mám pod 4 hodiny. A je to tu! V cíli si zařvu radostí, že jsem to uběhl! JOOOO! Jsem maratonec a těmito slovy mi Honza tiskne ruku. Neskutečný pocit štěstí přebíjí únavu a směju se na všechny strany. "Tomíku, mám to! Miláčku, děkuju za podporu" MLASK smile

Poté se odebírám do šatny a při pohledu na ostatní maratonce seznávám, že všichni chodíme tak nějak stejně :-) Ale stálo to za to!

Dsc-0669

jsem v cíli, jsem šťastný

Další fotky + cílová videa nás tří zde

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a devět