OB Jíloviště

V neděli 6.10., den po úspěšných štafetách, jsme se s oddílem SKOB Kralupy vydali na oblastní žebříček u Prahy - do Jíloviště na mapu Cukrák. Vloni jsem tu běžel běh do kopce z Kazína na Cukrák a tak se těším, že to možná někde poznám. Starám se o 2 elévy - mého adoptivního bratra Honzu P. a Tomíka. První z nich běží druhý OB závod v životě a ten druhý první :) Ne, že bych toho měl odběháno nějak hodně, ale při rychlokurzu orientačního běžce začátečníka, který Tomík absolvuje asi 20 minut před startem, působím jako ostřílený běžec. "Hlavní je znát značku mraveniště a víc v podstatě nepotřebuješ" :)

Start stíháme jen tak tak, protože jsme se zdrželi na prezentaci (už aby oba byli regulérními členy oddílu), pak u stánku s koláči a slaným štrůdlem a nakonec u stánku s buzolami. Ten Honza snad nakupuje rád jako ženský :) Všude si něco koupil. A tak potom rychlé převlékání, krátký pozdrav s trenérem a známými a hurá na start. Cestou lijeme do Tomíka naše chudé znalosti a slyším výhružky smrtí na spoustu způsobů. To už se ale loučíme, protože kluci mají start jinde a já se na svůj ještě kilometr probíhám. Na startu jsem 2 minuty před a tedy včas, což mi kontroluje i Míša Freyová, se kterou jdu do lesa stejně. První pohled do mapy a hurá na mapový start. Lesy jsou tu celkem dobře průběžné a tak to valím z kopce do údolí, abych přeskočil 2 potoky a zase do kopce - jiné to tu ani nebude, protože od Cukráku až k Berounce to jde s kopce a ty kopce jsou navíc zvrásněny hlubokými rýhami, kde se na dně vine potůček. Zkraje mi trochu trvá (jako vždy) než se dostanu do správného mapového tempa a počáteční nezdar vrcholí po kontrole č.2, kdy si chci mapování trochu ulehčit a rozhoduji se pro drsnou obíhačku po cestách z kopce - do kopce. Když si to tak peláším po lesní pěšině, najednou cca 10m vpravo za valem vyrazí stejným směrem, kterým běžím, 2 divoká prasata !!! Nikdy jsem neviděl naživo v lese divočáka a mám pocit, že je velkej jako kráva! Zastavuju a nechávám prasátkům náskok, pak se rozbíhám za nimi a trochu víc dupu s myšlenkami na to, že je vyplaším a poběží dál. A najednou HUPS, jedno prase mi přebíhá přes cestu asi 20m přede mnou. To mě zase zastavuje a nutí k pohledu do mapy a hledání jiné cesty. Běžet dál s pocitem divočáka po pravici i levici můj mozek jednoznačně odmítá. A tak se prodírám zkrs jednu hlubokou rýhu s potůčkem, šplhám do svahu a říkám si, že všechny cesty vedou na kontrolu č.3. Na pár dalších kontrolách k mé radosti přichází to správné tempo, kdy beru jednoduše jednu kontrolu za druhou až do č.12, kde se občerstvuju a běžím vstříc Honzovi, kterého potkávám na křižovatce a dávám se do řeči. Že já vůl nedělal, že ho nevidím. Hned po rozloučení bloudím a on taky. Na krátkém postupu na 13 dělám hroznou chybu a přeběh. Díky tomu však nalézám našě č. 16. Ale že bych to zužitkoval při postupu z 15, to ne. Sice vím směr, ale najednou stojím na kraji pětimetrové rýhy, která ale v tomto místě jde zdolat jen volným pádem. A tak hledám místo, kde půjde seběhnout a vyběhnout (no spíš vydrápat) a tak zase trochu času ztrácím. Pak už to celkem jde až na kontrolu 20, která leží kousek od 1, ale na zrádném svahu, který nejdřív traverzuju po vrstevnici, pak to už nevydržím a vybíhám ho, abych z dálky viděl kontrolu o jeden malý svah dále. Škoda, že jsem neběžel dál.

Po doběhu do cíle dostávám vynadáno od Tomíka, kde že jsem tak dlouho, že už na mě čeká 30 minut, a že to bylo SUPER a příště, že chce delší trať. Mám velkou radost za něj a cestou k autu mi vypráví jednu příhodu za druhou a je upřímně nadšenej, že se v té mapě, kterou viděl podruhé v životě, i vyznal. Paráda! Chvilku po nás doráží i "brácha" a diví se, jak to, že je poslední z nás tří :) Pak se jedeme najíst do Zuzkou doporučené místní restaurace a děláme dobře. Slunečné počasí nás nalákalo na terasu, dáváme si hamburgry a rybu a je nám dobře. A už se nemůžeme dočkat dalšího OB.

Zápis od Honzy Procházky

Než bys řekl nejneobhospodařovávatelnějšími, uplynul týden, přišel víkend a nedělní, tentokrát doslova - viz dále, divočina v lese. Nejprv musím poznamenat, že do tohoto podniku mě navezl Vejtek se svými kamarády a musím říct, že se z toho téměř stala droga, s perníkovými víkendy se to nedá srovnávat. V Jílovišti a kopcích u Cukráku jsem
profuněl svůj druhý orienťák.

Vše začalo poklidnou jízdou z Kralup, kde jsme v autě s Vítkem probrali mnoho filozofických otázek, nedošlo snad jen na multikulturní marxismus Slavoje Žižeka. Uprostřed naší vzletné rozpravy, jsem se ovšem musel navrátit zpět na zem, zjistil jsem, že jsem nechal doma kompas. No dobře, zvládnu to jen s mapu, jsem přece protřelý cestovatel. Dorazili jsme na místo činu, kde jsme se setkali s Tomíkem, kdy vřelé přivítání vystřídal boj o registraci. Naštěstí nikdo kolty vytahovat nemusel a všichni dostali to, co chtěli. Tomík prošel Vejtkovým rychlokurzem orientačního běžce, anžto se připravoval na svou orientační premiéru. Nikdo z nás mu ovšem nedokázal vysvětlit značku "hraniční přechod", který vskutku u Prahy nebyl a značka značila milíř. Do teď nevím, o co se jedná, a doufám, že mi google napoví.

Vejtek běží chlapce 21, mě se zdá, že na to má moc fousy, ale budiž, jeho trasa měří skoro 10 km  a on, jako vícenásobný mistr ČR (v TZ) jistě zvládne tohle doskákat i levou zadní. Tomík se vrhnul do příchozí kategorie s 3 a půl kilometry. Já si zvolil tréninkovou 4.5 km trať, ale
pravá část mozku mi říkala, že u tohoto čísla neskončím a levé se to naštěstí nechtělo analyzovat.

No nic, jdeme koupit baštu, já vyměknu a nechám se zlákat stánkem, kde prodávají buzoly, orienťácké podkolenky a jiné podpultovky z Ruska. Vejtek mi zkušeným okem poradí a já má radost z nové hračky, kde už se střelka neustaluje 30 sekund. Pak zjistíme, že Vítek už moc času do výběhu nemá, tak ženeme jak nadmuté kozy k autu se převléci a rychle ke startu. U startu se vytvořila asi 15 min fronta, tak jsem Tomíkovi zas já předával nebohaté zkušenosti orientačního běžce. Fronta uběhla vcelku rychle, takže jsme zas neprobrali ani toho zpropadeného Žižeka. Navíc jsme frontu vystáli zbytečně, byla pro jinou kategorii. Není tedy na co čekat, pípnem, berem mapy, dávám Tomíkovi poslední rady, běžíme na první rozcestí a každý se vydáváme svou trasou. Každý špatnou. Poté co jsem vyběhl až skoro k dálnici, uvědomil jsem si, že buď mají pořadatelé velký smysl pro černý humor nebo cesta vskutku přes dálnici nevede. Trochu jsem pobloudil, nakonec jsem s 15 minutovým mankem na
nejrychlejšího trefil první kontrolu! Hurá, čest zachráněna, teď se do toho obuju, nasadím tempo a se štěstím se snad ztratím už jen párkrát. Dalších pár kontrol jsem se svezl na euforii a neminul jsem ani jednu. Ve výběhu od čtvrté kontroly 10 metrů přede mnou přeběhl pořádný kus divočáka. Trochu jsem se zdráhal běžet za ním, přece jen nevím, zda neměl zrovna hravou a nechce si trochu zalaškovat. Lidi, které jsem spatřil před divočákem, jsem už nedohnal, ani ženu v letech, která nasadila takový sprint, že by pan Tomiška zvažoval její nominaci na finišwomanku atletické štafety. Mám další kontrolu a nic mě nebrání v
postupu. Vlastně jo, po 200 metrech od rozcestí nevím, kde jsem, mapa nesedí. Po důmyslném zhodnocení situace se vracím na rozcestí, kde potkávám Vejtka. "Víš kde jsi? Jo, jak se ti běží? Dobrý, běž támhle to je asi tvoje kontrola. Dobře, nezdržuj se. Čau. Pozdrav pánbůh!". Zkusím tedy běžet směrem, který si myslím, že je správný. Mapa pořád nesedí.
Doznávám názoru, že jsem koupil šmejd buzolu a mapu jsem s nejčistším svědomím napasoval na okolí. Je to pořád rovně, řídký les, kontrola! Jásám a na kontrole zjišťuji, že jsem předběhnul dobu a minul jsem jednu kontrolu o půl kilometru. Zdrcen se vracím nazpět a po chvilce jsem pod dráty vysokého napětí zjistil, že vybíhám z mapy, tohle už určitě žert
pořadatelů není. Neva, prolezl jsem mlází a po několika minutovém hledání mám kontrolu a sebejistě sprintuju na další, protože si v téhle části lesa už připadám jak doma na zahrádce. Pípnuto, jede se dál. Další kontrola, paráda, ta byla lehká. Ne, asi je to prokletí pionýrů, opět
jsem předběhl dobu a minul jsem jednu kontrolu, tentokrát jen o 400 m. Vracím se tedy zpět, vběhnu do menších bažin, kde mě naštěstí varuje silné klení postaršího pána, který za běhu každý krok vychrlí 8 nadávek. Pochopil jsem že dál chodit nemám, ušpinil bych si boty i duši. Nakonec přiběhnu ke kontrole, která neleží mezi hroby, jak tvrdil Vítek, ale jedná se pouze o kameny. 3 kiksy za sebou, není už tedy čas na další, vše ostatní bravurně nacházím a v cíli se mi nedaří stáhnout 2 metrový náskok asi 8 letého kluka přede mnou. Je to za mnou, nádherný výlet po lese. Na shromaždišti, jsem se zarazil, když jsem viděl Vítka a Tomíka. Věřil jsem, že ačkoli jsem absolvoval delší trasu, budu v cíli dřív než Tomík, který jako mazák běžel v džínách, protože už mám o závod víc. Ba ne, popral se s tím statečně a zabloudil jen jednou.

Celkem jsem tedy doběhl lesem za hoďku a půl, s hodinovým mankem na prvního v kategorii. Trasu jsem si prodloužil o dvojnásobek. Každopádně oproti minulé ostudě na Kokoříně jsem se začervenal o trochu míň. V hospodě nad hamburgrem a candátem s hezky potetovanou servírkou se nakonec všichni shodnem, že se neděle vydařila. Jen mě mrzí, že ani servírka nevěděla, jak zacházet s obskurním nožem, který mi k candátovi poskytli. Neva, příště na Kapra!

Další fotky z akce (především z oběda) zde