A zase se rok s rokem sešel a je tu Běh do Hostibejckých schodů. Celkem je jich 187. Mně se v tomto závodě dlouhodobě daří a tak už se přes den nemůžu dočkat. Dokonce mi břichem občas projede trochu nervozita. A přitom nemám proč být nervózní! K času 1:08, který jsem zaběhl na 2. ročníku tohoto běhu v r. 1999 (doteď nejrychlejší čas) už se pouze přibližuji a tak si dávám cíl kolem 1:10. Za mokra loni jsem měl 1:12.

Letos mám však běžecké kraťasy, které neplandají a taky nové adidasky na běh, ve kterých se cítím skvěle. Asi 15 minut před koncem startu dorážím a přivítání slovy: "Á, rekordman už je tady!" zahřeje. Dostávám cedulku se startovním časem a jdu se trochu rozhýbat a zahřát svaly. Nyní už se vybíhá po půl minutě a tak si říkám, že bych někoho mohl i předběhnout. A už je to tady, 3... 2... 1... (Zděnda se snaží udělat atmosféru a strhnout davy) START!!!

Hned po startu následují asi 3 nakloněné roviny se zábradlím a v každé zatáčce si tak můžu pomáhat rukama. Vždycky mě zajímalo, jestli se vyplatí makat naplno už od začátku a nebo začít trochu volněji s tím, že mě únava potká později a finiš bude lepší. Jenže všechny tyhle taktický pokyny se při samotném závodě rozplývají, protože po slůvku START už člověk myslí jen na to, kam šlápnout, kde se chytit a komu se vyhnout. Takže jako obvykle - makám od začátku naplno. Před 3. zatáčkou míjím skupinku Nýna, Rohlík, Monika a už mizím z dohledu lidí na startu. A to už jsou tu první schody - je jich jen pár a tak je zdolávám dvěma kroky a mířím pod nejhorší část. Tady začínají dva dlouhé úseky schodů a následuje spousta krátkých skupin 2-6 schodů. Beru to po 2 až po 3 a zatím mám dost sil. První známky únavy cítím na nejvíc nakloněné rovině mezi schody. To už fakt cítím, že běžím do kopce a nohám se nechce. Předbíhám závodníka, který startoval přede mnou a vnímám povzbuzování od Romči. horní část hlavních schodů už je rozdrobena po pár schodech a už jsem u lampy a vybíhám na rovnější úsek, kde se snažím trochu rozběhnout a nabrat rychlost do posledních schodů. Ty bolí nejvíc, protože už má člověk nohy jak z betonu a přemlouvá je, aby udělaly ještě jeden rychlejší pohyb. A ještě jeden a ještě... Z cíle už na mě taky křičí a to mi dodává energii na závěr. A šup - poslední schod a je to za mnou!!! Předávám lístek na zapsání cílového času a výpočtu čistého času běhu a když mi říkají, že jsem mohl o kus rychleji, protože mám 1:08, nemůžu tomu uvěřit! smile Vydýchávám se a pomalu mi dochází, že jsem posunul rekord v kategorii nad 20 let o 1 vteřinu a hlavně - že jsem byl stejně rychlý jako před dvanácti lety!!! Tomu už jsem prostě nevěřil. V cíli si povídám ještě s Petrem Procházkou o brenbalu a napadá mě, že ty sprinterské úseky mezi metami, které absolvujeme každou středu právě na tréninkách brenbalu, mají asi něco do sebe a jako příprava pro tento běh jsou ideální! Dole na vyhlášení ještě přijímám gratulace od ostatních účastníků a krátce mávám z prvního stupínku. Napřesrok se díky letošnímu výkonu budu snažit o zdolání rekordu, ale nemyslím si, že to vyjde. No uvidíme... smile