Doksyman 2013

V sobotu 10.8.13 jsem se na popud bratrance Honzy zúčastnil menšího triatlonového závodu Doksyman 2013. Plavalo se 700m v Máchově jezeře, jelo se 30km po asfaltkách a běželo se 7km jak terénem, tak po asfaltu. A jak nám to šlo?

Z mého pohledu to byla super akce. Zejména díky události number 1, která nás se Zuzkou toto léto potkala, jsem rád za každé rozptýlení a tento závod byl fakt príma. Skvělá atmosféra i počasí, krásné prostředí, veselý parťák a solidní výkon v závodě - to byly atributy, které z akce udělali velmi příjemnou záležitost. Dovolím si ve stručnosti rozebrat jednotlivé disciplíny z mého pohledu a pod to zkopíruju něco z Honzova pera.

Plavání: v týdnu před závodem jsem si musel koupit plavky, protože v plážových to fakt nešlo. A abych se alespoň trochu seznámil s vodou (plaval jsem naposledy někdy před 2 roky), šel jsem si zaplavat onu závodní distanci na kralupském koupališti v rámci ranního kondičního plavání. Čas kolem 18:00 mi přišel fajn. Na startu si tak trochu připadám jako looser. Normální plavky má málokdo, bez brýlí neplave skoro nikdo a tak se děsím, kolikátý z té vody polezu. Na začátku je to spíš závod ve vodní turistice, protože dobrých 60 metrů se díky nízké hladině jde. A Ti, co zkoušeli plavat a zjistili, že ostatní je předcházejí, to vzdávají a zase jdou. Moc se u toho bavím, protože se nikam necpu a všechno to mám jako na dlani. Plavu nejdřív prsa a občas zařadím svou tajnou zbraň - ouško. Jsem spíš vlevo, abych se s nikým nemusel strkat a kopat a plave se mi dobře. Jen počit mezi bójkami, že tady už vlastně nestačím, je trochu nepříjemný. Z vody lezu po boku startovního čísla 100 (já 99), kterého jsem tipoval na super plavce podle toho, jak velká má ramena. Cestou do depa ho předbíhám a čas plavání stopuje časomíra jako 152, čmuž odpovídá i prořídlé depo.

Kolo: při doběhnutí ke svým věcem prožiju malé překvapení. S Honzou jsme si dělali legraci, že to zabalí, až ho budu nenápadně předplavávat ouškem a ejhle - jeho věci tu stále jsou. Já nad ničím nepřemýšlím a plavky letí dolů, komplet se oblékám do cyklověcí a startuju Rockyho. Mezi tím doráží Honza z plavání s tím, že mu to moc nevyšlo a šněroval to, jak se dalo. Nasedám mimo depo na kolo a frčím. Poměr kol silničky vs. horské nebo trek je celkem drtivý: 97% : 3% (odborný odhad :) ) A tak je mi jasné, že to nebude kolo, kde budu získávat. Mám přání mít na konci průměr 30 km/hod. Na prvních 5km se držím pár lidí se silničkami (ale jen tak na dohled, jízda v háku je zakázaná) a občas někoho předjedu a občas někdo mě. Od první otočky se začneme předjíždět se starší paní na silničce, která je rychlejší na rovině a z kopce a já zase do kopce a na obrátkách. Na dlouhé štrece na předposlední obrátku mi ale ujíždí a mám pocit, že už jí neuvidím. Na 15km si beru půlku tyčinky, kterou horko těžko dostávám z přilepeného obalu k rámu. Po dlouhé obrátce potkávám Honzu a snažím se ho povzbudit. Má sice krosové kolo, ale je zase těžší než moje a tak nevím, kdo je na tom líp. Na 20km dojídám tyčinku. Asi 5km před cílem už potkávám běžce, kteří jsou zhruba za půlkou 7km okruhu a tak je povzbuzuju, což mi pak jeden vrací, když se vyklusává v protisměru. Před poslední obrátkou (asi 2km před cílem) se hodně přibližuju k té starší paní a za obrátkou jí nakonec (s gentlemanským povzbuzením předjíždím :) Do depa už to je jen kousek a v hlavě už mám myšlenky na poslední etapu - běh! Na kole mám nakonec 158. čas a čistý průměr dle tachometru 30,8.

Běh: Tady si věřím - opět převlékám kraťasy a boty a letím přes časomíru za ostatními. Mám co dohánět! Lidi v kempu povzbuzují a to je fajn. Vítěz už je sice v cíli, ale motivaci mi to nesnižuje. Běžím o dobrý výsledek, o dobrý pocit, o čest :) Chvíli před sebou nikoho nemám, ale to se celkem rychle mění a já postupně předbíhám jednoho za druhým, jednu za druhou. Až je mi to divné, ale dokud můžu, poběžím! V kempu už je to doslova sprint do cíle za mohutného povzbuzování přihlížejících a těsně před cílem ještě beru jednoho muže těsně kolem zábradlí, které vymezuje koridor. A výsledek? 22. běžecký čas a celkově 110. ze 189! Jsem moc spokojenej, dávám si ionťák a meloun a čekám na Honzu, který statečně dobíhá do cíle! Super zážitek a moc se těším na příští ročník!

někdo nás nevědomky zachytil na fotce z pláže - dvě postavy v plavkách na levé straně

Zápis Honzy L.

Začátkem léta mě napadlo, že si „vylepším“ začátek týdenní srpnové dovolené střední triatlonovou tratí závodu Doksyman 0,7-30-7. Byl to můj vůbec první triatlon, tak jsem byl dvojnásob rád, že se rozhodl přidat i Vítek, o kterém všichni víme, že je ve sportu pro každou špatnost:)

Přípravu jsme nepodcenili a pár dní před závodem jsme si spolu vyjeli ladit formu na našich nadupaných strojích – ve Vítkově případě parádní MTB, u mě vypůjčené crossové kolo. Pravda, náš tréninkový čas necelé dvě hodiny na slabých třicet kilometrů nebyl úplně oslnivý, ale něco zabraly jahody se šlehačkou a topinka ve veltruském parku (nutričně ideální kombinace).

Po plánovaném setkání u mělnického Mountfieldu a neplánovaném bloudění na březích Máchova jezera jsme dorazili do kempu Borný. Následovala registrace, pár vět se známými z plaveckých kurzů a rozhodující posilnění v podobě rizota (já) a steaku s broskví (Vítek). Pak nastal čas si připravit do depa vše potřebné, což u triatlonu pro nevybavené začátečníky není vůbec snadná úloha. Drobné osvěžení na březích jezera přerušil start závodu.

Voda mě lehce řečeno zaskočila. Já jako „plavec“, zvyklý na průzračnou chlorovanou vodu a dráhu pěkně vytyčenou barevnými dlaždičkami na dně bazénu, jsem se v úvodním chaosu nejdříve dostal na chvost závodního pole mezi prsaře, abych pak plaváním střídavě šejdrem na jednu a na druhou stranu naplaval tak o čtvrtinu delší trasu a ztratil ještě více. Když jsem dorazil do depa, Vítek mě přivítal pobaveným „Ježiš kde si?:)“ a naprosto tak vystihl mé pocity z první disciplíny.

Už před závodem mi při pohledu na kola ostatních účastníků, seřazená v depu, došlo, že co ztratím v plavání, při jízdě na „mém“ krosovém kole nedojedu. „Naštěstí“ jsem byl v plavání tak špatný, že mě už moc lidí předjet ani nemohlo. Hodinu a čtvrt jsem potil krev, málem naboural při dobývání se do energetické tubičky za jízdy, a v zatáčce kousek před obrátkou mě pozdravil protijedoucí vysmátý Vítek, který se tam hrdinně pral se silničkami. Bylo mi jasné, že jsem jej v tomto závodě právě viděl naposledy.

Při běhu jsem měl tak ztuhlé nohy, že jsem první kopeček musel vzít krokem. Potom mě předběhlo pár lidí a já si uvědomil, že jsem předposlední a že asi třicet metrů za mnou funí poslední závodník. V polovině běžecké trati jsem do toho tedy v rámci možností šlápnul a několik lidí přeci jen dal (např. o hlavu menší slečnu nebo asi o 30 let staršího pána:)

Když jsem před závodem přemýšlel, jakých časů bych chtěl dosáhnout, držel jsem se raději při zemi a stanovil si 20 minut na plavání, 1:15 na kolo a 40 minut na běh. Jak se ukázalo, můj odhad byl přesný, můj výsledný čas byl 2:14:33. Oproti Vítkovým krásným 1:53:47, které mu zajistily místo 72 příček nade mnou, je to slabota, ale ani jsem nepředpokládal, že bych s ním mohl soupeřit:) Shodili jsme se, že zážitek to byl parádní a příští rok bychom rádi dorazili znovu.

Pár našich fotek z akce je zde