V neděli 16.3. se za typického březnového počasí běžel 2. ročník Boreckého půlmaratonu. Pro mě je to první větší běžecký závod letos, protože Kbelskou desítku - tradiční otvírák sezóny - nestíhám kvůli nemoci. Sám nevím, s čím do závodu jít a tak se nechám překvapit. Naběháno toho moc není, ale spoléhám na hlavu, která mě do cíle vždycky dokázala dotáhnout. Pohodu mi taky trochu čeří zažívací potíže (2x na záchodě ještě před startem - to nevěstí nic dobrého). Slušná účast kolem 260 lidí a nastudování trasy pro mě znamenalo jedinné - po startu do toho hned trochu šlápnout. Divné ,že? Půlmaraton se láme spíše v posledních 7 kilometrech a kdo to přepálí, potrápí se řádně, ale mě trochu "děsí" úzká ulička 650m po startu ve Mšeně. Trochu si jí pamatuju z výletů v okolí a tak se v tomto místě nechci zaseknout. Start je ve 12 na náměstí Mšena a prší. S pátečními 18 stupni se to srovnat nedá. Ačkoli mají Zděnda, Kolďa a Eda kraťasy a Kolďa navíc i krátký rukáv, já si beru všechno dlouhé a nakonec nelituju. Jako obuv volím krosky a jsem rád - blátivých a terénních úseků je rozhodně víc než asfaltu, i když hned po startu se po tvrdém a mokrém běží klouzavě. Kde můžu, brousím silnici po krajnici :)

Déšť hned po startu přestávám vnímat a brzy je po dešti úplně. Myší dírou se protahuju v pohodě a už je tu první kopeček - výběh na asfaltku do Sedlece. Snažím se zvolit nějaké rozumné tempo, ale nejde to. Tím, že jsem se dostal počátečním zrychlením do přední skupiny cca 30 běžců, držím jejich tempo a říkám si: "Tohle nemůžu vydržet!" Honza běží kousek přede mnou a na silnici se snažíme schovávat před silným větrem za běžci před námi. Před Sedlecem Honzu dobíhám a při odbočení z hlavní silnice se stane něco nečekaného (je to cca 3. kilometr). Celé čelo závodu míjí správnou odbočku po červené TZ a běží směr statky. Znám to tu a vím, že jsme tu měli na pěším výletu kdysi dávno taky problém. Organizátoři už stíhají jen zakřičet na nás, že máme běžet po trati a rázem je vše jinak - z dlouhého seběhu natahuji krok a s Honzou probíháme Kočičinu (malebné údolí plné skal a soutěsek) jako vedoucí závodníci :) Na 3,5.km mi prozrazuje naše tempo a sice jsme kus běželi z kopce, ale i tak cítím, že běžíme moc rychle. No co, aspoň poprvé zažiju jaké to je, když se přepálí start. Před Grobiánem nás začínají pomalu ale jistě předbíhat závodníci, kteří zakufrovali a většina to nespokojeně komentuje :) My si stále s Honzou běžíme své rychlé tempo, jeho bolí nohy, mě píchá v boku, ale držíme se dál. Trasa střídá terén a asfalt a stejně tak se střídáme my s Honzou. Musím říct, že to, že tu mám kolegu z oddílu a neběžím sám, mi hodně pomáhá. Ten pocit je prostě fajn. Ve Lhotce jsem o kus před ním, ale před Hleďsebe mě Honza docvakne, čemuž tleskám - muselo to dát práci. Z Hleďsebe má Honza tempo rychlejší a tak si říkám, že ho doběhnu v kopci, ale nejde to. Kopec sice statečně vyfuním a pomůžeme si s jedním závodníkem, ale Honza je stále přede mnou. Blíží se třetí občerstvovačka. První jsem využil a popadl čirou tekutinu - fuj, minerálka... Na druhé zapíjím suk ionťákem a třetí, která je cca 3,5km před cílem už jen probíhám. Honza si dává něco k pití a díky tomu se k němu přiblížím. A začíná pro mnohé nejtěžší pasáž - polní cesta cca 2km a proti silnému větru. Nevím proč nebo jak, ale běží se mi dobře. Hlava se raduje, že může bojovat i s něčím jiným než je únava a dodává mi sílu a rychlost. Peru se s větrem a cítím se super. Když předbíhám Honzu, zařadím se před něj, aby se třeba chytil a odpočinul si, ale bohužel mi nestačí. Velký Borek už je na dohled a já se do cíle moc těším. Při pohledu na hodinky tuším, že běžím pro osobák na této trati. Bude to pod hodinu a půl. Pravdou je, že trasa byla více z kopce než do kopce, ale převýšení kolem 190m tu přeci jen bylo. Navíc je kratší o cca 0,8km než klasický půlmaraton (21,1km) Cílovou pásku protínám v čase 1:26:32 a jsem nadšený. Nohy příšerně bolí a to se další dva dny vůbec nemění. Každé sednutí, zvednutí ze židle, chůze po schodech, vystoupení z auta... to vše bolí. Ale tak to má být. Honza si nakonec necelou minutku po mně smlsne ve finiši na jiném běžci a jdeme na guláš. Ostatní to taky zvládli se ctí a k tomu nás ještě podpořila Romča na kole, která toho dne najela 99km. Byla to fajn akce.

Výsledky zde a také pár fotek

zima na startu