Zorbing

Svatebních darů jsme dostali hodně. Knihy, kuchyňské spotřebiče, samozřejmě skleničky, společenské hry, hotovost ale také 2 zážitkové certifikáty. První byl let nad Prahou. Ten jsme absolvovali 31.8.08 a bylo to fajn. Viděli jsme Kbely, Černý most, Průhonice (kolem zámku jsme dvakrát kroužili), Háje a Prosek – vše z ptačí perspektivy. A druhý byl zorbing! Oba jsme věděli, oč jde. Oba jsme se těšili a trochu i báli. V neděli 28.9.08 jsme se rozjeli do Vrchlabí. Vyrazili jsme hned po snídani, aby nás nepřepadl hlad dřív, než tam dojedeme. A kdyby přepadl, dohodli jsme se, že kvůli maximální eliminaci pocitů nevolnosti při pobytu v gumové kouli to vydržíme a najíme se až potom. Asi 15 km před Vrchlabím jsme tankovali a dali si napůl malý sendvič Po příjezdu nás překvapil a trochu zklamal malý kopeček, z kterého se zorbovalo. Jeden pán, u kterého se jízdy objednávali, nám potvrdil, že jsme tu správně a poslal nás pod kopec, abychom se porozhlédli. Došli jsme k dojezdové zóně, chvilku čekali, sjeli nějaké holky, které trochu vřískali a to už nás pán posílá na start. Na kopci sundaváme boty, já navíc bundu a brýle. Zuzka prolézá do koule první a poutá se. Pak proskakuji otvorem já a následuje totéž připoutání – přes břicho pás, nohy v úchytech a ruce se drží v okách. Zuzka visí nade mnou. Po kontrole připoutání nás roztlačují a my se začínáme koulet. Zuzka jde z kopce po hlavě jako klasický kotoul a já se koulím pozpátku nohama napřed. Celou jízdu ji sleduju a přitom se oba smějeme a halekáme. Nejhorší fáze je pro mě při dojezdu, kdy se koule pomalu zastavuje a žaludek neví kde je země a kde je nebe a prochází nepříjemným pocitem. To už ale vylézáme z koule a jdeme na další jízdu. Na tu se měníme a po hlavě se teď budu koulet já. A to jsem si mohl odpustit. Pocit v žaludku se totiž už při prvním přemetu opět vrátil a to desetkrát silněji. A už je tu druhý a třetí a... já nevnímám nic jiného, než nepopsatelný pocit, který se nedá vydržet. Myslím na to, aby už to zastavilo, ale nezastavuje. A proto, že nemůžu dělat nic jiného, dělám to jediné – křičím, co mi plíce stačí ÁÁÁÁÁÁÁ!!! Ani nevím, jak dlouho to trvalo, ale už lezu ven. Někdo, kdo nás chytal, říká, že po hlavě je to větší adrenalin. Dávám mu za pravdu a obouvám se. Ptám se Zuzky, jaké to bylo po nohách. Říká, že si to tak neužila. Celou dobu mě sledovala, kdy začnu zvracet. Prý byl můj obličej jedna velká hrůza a prostě se o mě bála. Hlad, který jsme měli před zorbingem se zcela odmlčel a vrátil se až doma. Po cestě jsme si vyprávěli o právě prožitém adrenalinu. Zuzka by to zkusila ještě, mě se moc nechce... Každopádně heslo „Zážitek nemusí být příjemný, hlavně že je silný!“, jsme naplnili beze zbytku.