Závod 3 vrchů aneb poslední extrémní pochod Máji a Vilíka

To jsme se zase se Zuzkou do něčeho pustili. Od roku 2008 se účastníme extrémních pochodů 5BV, ale letos jsme si řekli, že Beskyd už máme dost a že zkusíme lehčí verzi – Závod 3 vrchů. Vždy to bylo kolem 60-70 km a to je přesně ta naše vzdálenost, kterou jsme schopni absolvovat. Navíc bude závod proložen různými stanovišti, kde budeme plnit úkoly a to nudný pěší závod jistě zpestří. Od začátku vidíme Z3V jako light verzi 5BV – je to kratší, méně dvojic (oproti 300 jen 75), jen 3 kopce... Zkrátka jsme to v hlavách trochu podcenili. Lokalita Z3V se střídá a letos to padlo na Šumavu. Základna je v tělocvičně ZŠ Volary a má nás čekat nějaké logické, vodní a lanové stanoviště. Výhodou je, že se před startem vyspíme. Start je ve 4:00, zhasíná se ve 23:00 a vesměs všichni jsou rozumní a opravdu chtějí spát. My měli napínavou už cestu do Volar (vyráželi jsme v 18:00, na strakonické kolona, takže jsme dorazili někdy kolem půl 10, což je zhruba čas konce registrace), proto se na spánek celkem těšíme.

Od 3 hodin se postupně budí celá tělocvična, nám budík zvoní v půl 4 a chvilku na to se rozsvěcí. Za 5 minut 4 stojíme připraveni před budovou, ale to je ještě brzo, protože celá organizace závodu nám přijde taková laxní a s 5BV se to nedá srovnat. Hlavní šéf Kulda (organizátoři i většina závodníků jsou skauti, všichni se znají a mají skautské přezdívky) nás startuje slovy: „Je právě 4:04, takže akorát čas vyrazit! První stanoviště je stožecká kaple. Hodně štěstí!“ Poslední slova už neslyšíme, protože prcháme před jemným deštěm pod střechu, rozbalujeme mapu a hledáme nejvhodnější cestu. Díky dřívějšímu průzkumu mapy a oblasti víme, kde kaple je. Námi zvolenou trasu si vybírá velká většina a tak jdeme pohromadě se spoustou dalších světlušek. Zelená TZ nás vede přes močály meandrující Teplé Vltavy k obci Dobrá. Občas trefuju louži a vždy potom cítím, jak mi vlhne ponožka. Hlavně že mám naimpregnované boty. Naštěstí je ponožka funkční a tak se voda vždy nějak vytratí. ke stožecké kapli (cca 11km) dorážíme v dobré náladě za stálého jemného deštíku. A je tu první úkol – logický. Dali nám 16 nakreslených přísloví a my musíme napsat, co jaký obrázek znamená. Nepoznáváme 2 (Tichá voda břehy mele a Když se dva perou, třetí se směje – to nám dochází až doma) Za každou správnou odpověď nám od času odečtou 3 minuty. Další cíl je Jelení. To už se rozednívá a my vypínáme čelovky. Jdeme ve společnosti partičky kolem naspídované holky (má neuvěřitelné tempo a vidíme je vlastně celý závod) a jde se hodně po asfaltu – nic moc. Na Jelení musíme splnit překážkovou dráhu – svázané ruce k sobě, pinpongáč do pusy, podplížit, prolézt obručí a vyřešit zvířecí rovnici PRASE – SOVA – SLON = ? Vyšla nám KOZA a bylo to dobře  Další cíl je česká nejvyšší hora Šumavy – Plechý. A opět se jde dost po asfaltu. Jasně, nikdo nás nenutí po něm chodit, ale nebudeme si přece trasu prodlužovat o 5 kilometrů, abychom se mu vyhnuli! Na vrchol vedou 2 stejně dlouhé trasy a tou naší moc lidí nejde. Začíná na nás vykukovat sluníčko a tak se těším na pěkný rozhled. Když však začneme stoupat hroznou klikatou horskou cestou od Plešného jezera k vrcholu, noříme se do mlhy a je po výhledu. Taky je tu docela sníh, takže to klouže. Copak nás bude čekat na vrcholu 1378 m.n.m.? Horský rybolov. Máme 5 minut na to vytáhnout 10 ryb – taháme jen 8, takže nám 6 minut k našemu času přičtou. Škoda, poslední minutu se mi vůbec nedařilo. Další cíl je Nová Pec – to je místo, kde se vlévá Vltava do Lipna a tak je nám jasné, že se půjde hodně z kopce (scházíme 670 výškových metrů). Pod Plechým si dáváme oběd z vlastních zásob (já dojídám poslední ze 3 rohlíků, ještě mám 1 twigy, 1 nutrend tyčinku, 2 mandarinky a půlku čokolády – asi budu muset trochu šetřit, stejně jako s vodou – mám sedmičku ionťáku) a v dobrém počasí se vydáváme k Lipnu na vodní překážku. Tady je před námi na břehu výbava tak deseti týmů, které zrovna plní úkol. Rychle sedáme do lodě a frčíme proti proudu k mostu, kde visí pytel s koulemi a my máme zjistit, kolik jich tam je. Pod mostem je však proud a tak je to celkem zajímavé. Nakonec jednu loď nadrzovku předjíždíme, počítáme koule (10) a couváme v proudu zpět. Pak rychle zpátky na břeh, číslo bylo správné, dáváme malou sváču a z týmů, které tu odpočívají, vyrážíme první. Čeká nás 5. zastavení – hora Knížecí stolec (1226 m.n.m.) ve Vojenském újezdu Boletice. Od obce Záhvozdí, kam jsme došli jak jinak než po asfaltu, nás čeká po stejném podkladu 8km stoupání bez jediné rovinky! Tenhle kopec je fakt výživný a dává nám zabrat asi nejvíc z celého závodu. Zuzka ho dokonce srovnává s cestou na Smrk v Beskydech a to je co říct. Cestou zatím zapadá slunce a my potkáváme spoustu týmů, které jsou před námi a jdou na další stanoviště. Nakonec se horko těžko s posledními zbytky světla dostáváme na vrchol a výhled stojí za to! Je vidět daleko, je tu rozhledna a stanoviště Prasárna. Hraje se člověče, nezlob se. Jeden dělá figurku na plánku s 28 políčky a druhý běhá do schodů a každým zdoláním všech schodů posunuje figurku o 1 pole vpřed. Schodů je 24. Hra dělaná přesně pro mě. Škoda, že ostatní, kteří se mnou chodí, jsou tak pomalí. Nakonec je aspoň jednou předběhnu a máme slušný čas. Po 55km chůze byly schody pěkným oživením. Další stanoviště je rozcestí pod Korunáčem. Jde se tam po žluté TZ z obce Pěkná, kam se musí zase dojít po asfaltu. V Pěkné jsme už dost unavení, ale jelikož se z Pěkné do Volar nesmí jít po silnici (jeden ze zakázaných úseků), stejně musíme po té žluté. Jedna možnost se však naskýtá – na mapě je vidět lesní cesta, která se odpojí těsně za Pěknou doleva a zkrátí trasu o dobré 4 kilometry. To je výzva, ale najdeme jí ve tmě? Po chvíli pátrání zjišťujeme, že nějaká cesta vede do oplocené ohrady s el. ohradníkem. Jít? Nejít? Už dlouho jsem se tak nebál. Plížíme se po louce směrem k lesu, kam by cesta měla vést, čučíme kolem sebe, jestli se světlo Zuzčiny čelovky (protože mojí došly baterky) odrazí od nějakých zvířecích očí a napínáme sluch, jestli neuslyšíme bučení. Kravinců je tu dost na pořádné stádo. Naštěstí se žádná kráva neobjevila a my s úlevou vylézáme z ohrady na kraji lesa. (Prý bylo stádo zahnáno, když stejnou cestu zkoušel jiný tým před námi, uf) Teď už jen najít cestu a je to. No jo, jenže cesta nikde. Zkoušíme jít vpravo, protože se nám zdálo, že po louce jsme šli moc doleva. Po chvílích nervozity nachází Zuzka cestu – spíš pěšinu a tak jdeme do útrob lesa. Po cca 100m se však pěšina vytrácí a končí v hustém lese s ostružiním. To už Zuzka trochu propadá úzkosti, že už nikdy z tohohle lesa nevypadneme. Stále však chce najít tu cestu. Já už rezignuji a chci jít zpět ke žluté TZ a jít po ní najisto. Ale vyrážím jiným směrem a kdyby nebylo Zuzky a buzoly, bloudil bych tam ještě teď. Vracíme se na kraj lesa, po jeho okraji jdeme k cestě se značkou a už žádné pokusy. Zuzka to zprvu těžce nese, protože jsme ztratili dobrou hodinu a bojí se, že to nestihneme, ale s každým krokem se uklidňujeme a nakonec jdeme zase pevně odhodlaní závod dokončit. Řeknu Vám ale, že ten pocit v lese a na louce už nikdy nechci zažít. Na lanové stanoviště dorážíme před desátou hodinou, hoří tu ohýnek a je nám dobře. Úkol je zajímavý – rozhoupejte člena týmu, aby zazvonil na zvonek ve výšce. Zuzka se tedy souká do postroje, zavěšují ji na houpačku a já jí rozhoupávám. A snad díky našim bohatým zkušenostem z houpaček se nám úkol daří splnit velmi rychle a odečítají nám z času 30 minut. Krátce po 22-té hodině vyrážíme po žluté a zelené směr Volary – konečně do cíle! Cíl má být otevřen do půlnoci a nám zbývá cca 12km. To bude drsný. Bohužel cesta je zprvu do kopce a vede vysokou trávou a hledání značky nás zdržuje. Přesto doháníme a předcházíme 4 dvojice, z toho i naspídovanou holku a potají doufáme, že budeme v cíli dřív. Na rozcestí „Sněžná“ má vést žlutá kolem kopce Větrný a napojovat se na zelenou, která vede přes tento kopec. Délky tras jsou podle mapy stejné, takže je v plánu jít po žluté a tím se vyhnout kopci. Ale na rozcestníku vede do Volar pouze zelená! Navíc píšou, že je to už jen 6km, ale podle mapy to má být asi 8km. Jdeme tedy najisto po zelené stejně jako dvojice za námi. V kopci na Větrný nás naspídovaná holka předchází a její parťák jí chvilku po tom dobíhá. Mají fakt ostrý tempo a my se v kopci musíme tak 3x zastavit z toho jednou na poslední zbytky jídla, co máme – mandarinku (nikdy v životě nám nechutnala tak jako teď) a trochu čokolády. Takže nás přeci jen porazej, myslíme si. Na rozcestí za Větrným nám navíc údaj vzdálenosti do Volar shazuje morálku na úroveň okolní teploty – opět 6km!!! Paráda, někdo se jen spletl. Je 23:30 a nám je jasné, že to do cíle do půlnoci nestihneme. Zbylé 4 kilometry k obci klopítáme z kopce, chceme se po každém kroku zastavit a hledáme světla města. Leč žádná v dohledu. Jak klesáme níž a níž, klesá i okolní teplota a my zjišťujeme, že Volary jsou zahalené v mrznoucí mlze. Dává se do nás zima, ale těch pár kilometrů už to musíme vydržet. U trati váháme kudy jít, jestli po zelené, která jde podle trati doleva nebo rovně dolů po cestě k silnici a po ní do města. Vyhrává druhá varianta, ale cesta končí po asi 200 m v poli a dál nevede. Setkáváme se s dvěma týmy (mezi nimi i naspídovaná holka), které tu bloudí taky a bleskově rozhoduji, že musíme zpět na tu zelenou a po ní do cíle. Zuzka už ani neprotestuje, že se vracíme, je unavená a jde jako stroj. Mně se něco odlepilo na podrážce pravé boty, ale není čas zkoumat, co to je. Musí to prostě vydržet. Naše tempo není nijak rychlé, ale dvojice se nám nepřibližují, ba naopak. Ve Volarech už je za sebou ani nevidíme a věříme, že to teda nakonec dojdeme před nimi. Po městě ještě 2 kilásky a jsme u školy! HURÁ! Ouha, volá si nás jeden pořadatel, že to ještě za námi není, že musíme splnit poslední úkol. Střílí se prakem na kelímky a za každý trefený 5 minut mínus. Začínám já a mám 3 pokusy na 3 kelímky – nikdy jsem z praku nestřílel, ale trefuju 1. A Zuzka taky. Fajn a teď rychle do školy, hlásíme příchod, zouváme se a dáváme si výbornou gulášovku a kofolu. Zima nás opouští až ve spacáku a ráno jsme stále pevně odhodláni, že to byl poslední extrémní pochod. Po vyhlášení, kde jsme nic neurvali zjišťujeme, že ze 75 týmů dokončilo celý závod 44 a my jsme na 39. místě. Takže spokojenost. Nohy bolí jako pes a zejména každé vystupování z auta je skoro neřešitelný problém. Ale ten pocit, že jsme závod dokončili je výjimečný a super! Nakonec jsme ušli 81,3km s převýšením 2144m. To je zatím nejvíc, co jsme dali.

Doplněk: V pondělí se nám vše rozleželo a s odstupem času konstatujeme, že závod byl príma a že extrémní pochody jsou trochu jako droga. Snad se nám na příští ročník podaří zlákat někoho dalšího, jinak nejdeme. Zájemci – hlaste se v diskuzi

Další fotky ve fotogalerii a výsledky zde: Z3v-2012-vysledky

A ještě odkaz na mapu s profilem.