5bv after race

Naše druhá účast na 5bv nebyla tak úspěšná, jako vloni a také už jsme závod nevnímali jako nějaký pochoďák na vyzkoušení, ale jako opravdu regulérní závod. Cesta byla tentokrát příjemná a na základnu v Komorní Lhotce jsme dorazili s předstihem a mohli jsme si v klidu dát gulášek a odpočinek před závodem. Start byl opět davový - bylo 300 týmů = 600 lidí a polovina se tlačila vč. mě před podiem, kde posledních 5 minut před 22tou hodinou odpočítávali start. Měl jsem docela kliku a byl jsem ve 3. řadě. Po úderu desáté večerní jsem se (s davem) vrhnul pro obálku s našim číslem 54 a klestil si cestu k Zuzce, která mezi tím našla první kopec (tzv. nástupní bod), kam jsme museli všichni dojít a vhodit žeton. Tam nám teprve prozradili první regulérní vrchol. A tak se 600 lidí rozešlo v jednom velkém světélkujícím hadovi na blízký kopec Kyčera (768 m.n.m.). Cesta nahoru byla prvním velkým zážitkem, protože se šlo ve frontě v hustníku a všichni doufali, že ten první ví, co dělá :) Nakonec jsme se tam vyškrábali, vhodili žeton do kasičky a zjistili, že první vrchol je Malchor. Tento zvláštní název se nám zapamatovat nepodařilo a tak dostal přezdívku Hrachor. Hrachor ležel těsně u nejvyšší hory Beskyd – Lysé Hory a měl výšku 1219 m.n.m. Shodou okolností jsme se Zuzkou tipovali první vrchol Lysou horu a již dopředu jsme si říkali, jak se tam asi nejlépe dostat. A tak jsme si jen zopakovali trasu a vyrazili. Přes malebnou obec Morávka, kterou jsme procházeli už loni, jsme se vydali po asfaltu do obce Pražmo a dál do Krásna odkud jsme začali stoupat po žluté značce. Docela nás překvapilo, že jsme v kopci drželi super tempo a celkem jsme se zastavili jen 3x. Podařilo se nám i pár týmů předejít a měli jsme i štěstí, že jsme intuitivně (za dalšími týmy :) ) odbočili ze žluté směrem k vrcholu a našli ho v pohodě. Velké díky patří našim trekovým hůlkám, které jsme nejednou v průběhu závodu vynášeli slovy do nebes. Na prvním kopci jsme stanuli v 03:03. Dost to tam foukalo a začala být mlha a tak jsme si odpočali jen krátce, abychom si řekli kudy na Smrk (1276). To byl totiž druhý vrchol – druhý nejvyšší v Beskydech a jelikož ležel tam kde ležel, vyrazili jsme na něj přes Lysou Horu. Tam už byla mlha opravdu veliká a já zjistil, že moje čelovka je mi prakticky jen na koukání pod nohy. Na sledování žluté značky stačila pouze silná čelovka Zuzky. Naštěstí jsme rychle našli odbočku do lesa, kde byla mlha přeci jen řidší a naše nervozita z toho, že se někde zřítíme, ustoupila únavě. Tentokrát jsem potřeboval spánek já, protože už jsem usínal za chůze a tak jsme si asi v půl 6 našli trochu rovnější místo a půl hodinky jsme si zdřímli. Teda hlavně já, Zuzka jen odpočívala. Kolem šestý už se do nás ale dala zima a tak jsme se vydali opět na cestu. Za chvíli jsme sešli k nádrži Šance, kde začalo svítat a od ní nás čekalo opět stoupání – cca 8km. To už jsme se celkem plazili a hlavně nás štvalo, že proti nám furt proudily týmy, které už na Smrku byly. Když jsme byli zhruba kilometr před vrcholem, začalo pršet a než jsme dorazili na kontrolní bod, celkem slušně lilo. Cesta dolů byla v podstatě v korytu malého potůčku a boty, leč impregnované, začaly vlhnout skrz naskrz. Zkusili jsme se schovat pod střechou jedné malé chatky, kde se nás sešlo víc. Tam se zase trochu vyspala Zuzka a jelikož déšť neustával, vyrazili jsme podle plánu zpět k nádrži Šance a tam, že se rozhodneme podle situace co dál. Když jsme tam došli (bylo cca 11:30), podle mapy jsme zjistili, že pokud bychom chtěli dojít do cíle po svých, je to asi 30 km a jelikož jsme byli promočený na kost (skutečně nebylo suché ani spodní prádlo :) ) a klepali se jak ratlíci, usoudili jsme, že nejlepší bude dojít do blízké Ostravice (cca 4km) na bus a nějak se dostat na základnu. Hanka nám našla spoje a tak jsme byli kolem třetí odpoledne zpátky v Komorní Lhotce. Následovalo převléknutí do relativně suššího oblečení, kterého jsme moc neměli a asi hodina a půl spánku v docela studené tělocvičně. A jelikož přišel dříve i Jirka (kluk z Prahy, který s námi jel v autě) domluvili jsme se, že v půl 6 vyrazíme směr domov. No a půl hodiny před půlnocí jsme zvonili u Hanky, která na nás čekala, dala nám tašku jídla a dobrot a my si ještě doma osmažili 2 řízky a dali výborný bramborový salát. A spali jsme a spali jsme a spali jsme. A pohádky je konec.

A pokud se nerozhodneme jinak, za rok budeme zase pokoušet štěstí a sílu našich těl na 5bv. Letos nás odstoupení moc mrzelo, protože sil bylo dost, ale počasí a naše výbava nám další cestu prostě nedovolilo. Nakonec jsme doma zjistili, že závod ukončila stejným způsobem po druhém vrcholu asi 1/3 týmů a my ušli za tu dobu asi 40km. A díky počasí to byl letos opravdu extrém, jaký se jinde nezažije!