5BV - část 3.

Cesta na 3.vrchol ubíhala zprvu dobře. Po modré jsme se vrátili na rozcestí pod Velkým Travným a plni sil se vydali po zelené směr Visalaje. Cesta byla celkem pohodlná a až příliš jednotvárná a tak se na Zuzku dostavila únava. Našel jsem jí pěkný pařízek a ustlala si na něj asi na čtvrt hodinky. Já nezabral a tak jsem aspoň zdravil kolemjdoucí a něco jsem snědl. V Zemřelově jsme se navečeřeli v Hotelu Beskydy, já si dal palačinku a Zuzka zelňačku. I přes to, že obsluha nebyla z nejrychlejších jsme stále pevně věřili, že třetí vrchol stihneme. Z Visalají jsme došli po žluté a zelené na Bílý Kříž, který leží na vrchu Sulov (943m.n.m.) a po červené, která kopíruje státní hranici, jsme došli k Malému Polomu a byli docela rádi, že ho turistická značka obchází. V tomto místě se schází 2 červené a tak nás trošku matou, nicméně zdárně docházíme na rozcestí pod Malým Polomem a nyní je třeba se rozhodnout, jak dobudeme Čerčok! Vymysleli jsme dvě možnosti: 1/ vydat se po modré směrem na Kyčmol a odbočit na lesní cestu k chatě Eva, která leží pod Čerčokem a pak ho vzít podle buzoly ztečí a nebo 2/ jít dál po červené, odbočit vlevo (podle mapy) na 3. lesní cestu, po ní sejít do oblasti Kyčmol a opět dle buzoly zaútočit na vrch zaslíbený. Po celkem živé diskusi, kdy se přidávají i další dvojice se rozhodujeme pro 2.možnost. Asi zejména proto, že se nám nelíbí, že po modré bychom hodně výškových metrů ztratili a pak bychom je zase museli pracně získávat, kdežto po červené to vypadá skoro po vrstevnici. Blbý je, že máme čas jen na jeden pokus. Do uzavření vrcholu v 18:00 máme 90 minut! Jdeme a míjíme první lesní cestu. Docela to hraje i na mapu. Jdeme dál a míjíme druhou cestu. Ta už tolik mapě neodpovídá, ale zůstáváme na červené a hledáme 3. Po několika desítkách metrů ji nacházíme, ale vede docela s kopce. Chvíli přemýšlíme, Zuzka se jde zkusit mrknout dál, jak to tam vypadá, ale další cestu nenašla. A tak začínáme celkem nervózně klesat do údolí a hledáme, kde je jaký potok a kde na mapě vůbec jsme. Poté, co jsme sešli opravdu hodně velký kopec jsme se blátivou cestou dostali na rozcestí a je otázka jestli jít doleva a nebo doprava. Půlka naší dvojice začíná pochybovat o úspěšném splnění 3.kontroly a především o tom, že vím, kde jsme a kam jdeme, ale já jsem optimista a snažím se, abychom byli úspěšní. Nakonec rozhoduji jít vpravo s touhou dojít asi na louku Hruška, kde by mělo být i nějaké stavení a podél louky se vydat pod Čerčok. A jaké je mé nadšení, když opravdu kýženou louku nacházím. To už ale za mnou Zuzka trochu zaostává a síly ji ubírá zejména rozčílení z nastalé situace. Ale já si to namířím podél louky až k rozcestí, které má být podle mapy přesně… TADY! Ejhle a rozcestí nikde. Došli jsme jen k potoku a cesta vede přes něj. „To bude asi tohle“, říkám si a snažím se sám sebe přesvědčit, že jsme na mostku pod Čerčokem a ten kopec, prudký kopec, před námi je ON! Což o to, sám sebe přesvědčím raz dva, orientuju mapu a buzola ukazuje tam, kam ukazovat má, ale Zuzka je úplně vyždímaná a při představě, že se má škrábat do kopce málem omdlívá. A nyní nastává skutečná zkouška psychiky, na kterou se člověk nikde nepřipraví. Povzbuzuju Zuzku milými slovy, že nahoře je kontrola, že to zvládneme a tak pořád do kola a pomalu stoupáme podle azimutu směr vrchol. Mě začíná pekelně tlačit pravá pata, ale puchýř to není. Prostě už se kosti v patě nelíbí bota. Po cca patnácti minutách se vyškrábeme nahoru a nikde nic. Jen úzká vyšlapaná pěšinka. „Mělo by to být vlevo od nás“, sděluji mé manželce a nastavuju slechy, jestli něco uslyším. Jdeme se podívat po té pěšině s pocitem, že buď je to cesta ke kontrole, nebo medvědí stezka. Když se cestička začne ztrácet ve smrčí a na mé volání „ČERČÓÓÓK“ nikdo neodpovídá, začínám propadat beznaději i já. Dále následuje marné hledání kontroly, nalezení nějaké cesty, přesvědčování se navzájem, že jsme měli jít tam a ne tam a to za celkem halasného projevu nás obou. Když máme na mobilech 17:50, pomalu se smiřujeme s tím, že Čerčok nám zůstane zapovězen, ale ouvej! Začíná se stmívat a my pořádně nevíme, kde jsme. Teda víme, že jsme v Beskydech někde mezi Malým a Velkým Polomem, což je plocha o cca 3 km2. A tak jdeme po cestě dál a dál, ta se klikatí pod svahy okolních kopců a noc už kraj přikryla svou neproniknutelnou tmou. Když procházíme jednou z mnoha zatáček, vidíme, jak se na svahu pod námi přibližuje několik světel a tak na ně čekáme. Jsou to 4 dvojice a právě jdou z Čerčoku. Když jsme zjistili, kde asi leží, pochopili jsme, že naše hledání bylo předem zbytečné. Podle mapy našlo Čerčok jen několik málo jedinců a další použili GPS navigaci. Tu měl i jeden člen z této skupinky a tak jsme s malou nepřesností cca 200 metrů došli na pohraniční červenou kousek před Muřinkovým vrchem a tam jsme si se Zuzkou dali poslední gáblík. Tím jsme si bohužel nechali odejít všechny živé bytosti a tak nás čekala osamělá cesta do cíle. Teď už šlo hlavně o to neztratit značku – na to dohlížela Zuzka, která se každou chvilku ptala, jestli mám červenou, vydržet až do cíle fyzicky – s tím měla problém hlavně moje pata a vydržet psychicky – to byl zase problém u Zuzky. Ono být po tolika kilometrech někde u Velkého Polomu, když víte, že musíte ujít ještě 10 km, není zrovna legrace. A tak jsme se pomalu šinuli lesem a vyhlíželi rozcestníky asi o 500 m dříve, než byly ve skutečnosti. Kilometrové úseky podle mapy se nám zdáli dvojnásobné. U každého z nich jsem Zuzku „potěšil“ informací, že nám zbývá např. už jen 6 km, ale ona si to dokázala nepříjemně spočítat, že to znamená ještě aspoň 1,5 hodiny chůze. Také jsme se v této závěrečné fázi dohodli, že příští ročník určitě vynecháme. Nakonec jsme se do Mostů dostali ve 22:36 a byli jsme šťastný skoro tak, jako unavený.
V cíli jsme odevzdali průkaz, dostali energetické drinky a ustlali jsme si mezi ostatními na podlaze vyhřáté sokolovny, kde bylo krásné ticho a mohli jsme v klidu spát. V tu chvíli nám to přišlo jako to nejlepší spaní v životě. Pořadatelé nám ještě prozradili, že jsme ušli cca 80km, čemuž se nám nechce ani věřit. Ráno nás probudila tichá hudba a nápis na plátně: Dobré ráno, dejte si čaj nebo kafe, za chvilku bude vyhlášení. Cítili jsme se krásně a když jsme se na sebe podívali, bylo nám jasné, že za rok jsme tu zas. Sbalili jsme si věci a zjistili, že od našeho příchodu se tělocvična celkem slušně zaplnila. Vyhlášeno bylo 5 hlídek z profesionálů a 5 z amatérů a my si na výsledek museli počkat až z internetu. Skončili jsme 90. a docela nás překvapilo, že jsme nebyli poslední, kdo zvládl 2 vrcholy. V tombole se na nás štěstí neusmálo a tak jsme si alespoň vyzvedli pamětní diplom a vyrazili vstříc Kralupům. Cesta domů nám trvala 5,5 hodiny a v půl 3 jsme vcházeli celí unavení do bytu ve 4.patře.

S odstupem času musím dodat, že se to, co jsme v Beskydech během těch cca 24 hodin zažili, nedá dost dobře vypovědět a prostě se to musí zažít, aby člověk poznal, o čem to bylo.