Libčický ráj

Letošní zima je pro mě o hodně jiná než zimy dosavadní. Jednak ji trávím bez Zuzky a také možná díky tomu se více věnuju přípravě na novou sezónu, která bude plná turistických závodů ale i cyklo závodů, fotbálků a rozličného běhání. Nikdy jsem přes zimu nedělal nic navíc, abych měl na jaře nějakou super formu. Běhání mi šlo samo, stačilo chodit jednou týdně do tělocvičny zahrát si fotbal nebo floorbal a občas zajít na badminton. Dubnové fotbálky pak byly prvním větším venkovním zápřahem, který mě měl připravit na novou sezónu.

Loni na podzim vznikla na základně nová posilovna, kam se k mé radosti pořídil i běžecký pás. Není to sice jako běh venku, ale mám pocit, že propocené triko po každém běhu je lepší, než sedět doma u televize. A shodou okolností jsem v prosinci dostal od Honzy Procházky pozvání do Libčic na fotbal. Poprvé (mezi svátky) se fotbal neuskutečnil, protože nebyl nikdo, kdo by odemknul areál, podruhé jsem v termínu fotbalu vyprovázel Zuzku na letišti a to bylo přeci jen důležitější.  A tak jsem se dočkal druhé lednové úterý. Fotbal v Libčicích se koná na venkovním hřišti s umělou trávou velikosti o něco větší než je tenisový kurt. Hraje se od 19:00 do 21:00 tedy za umělého osvětlení. Paráda, řekl jsem si. Dvě hodiny fotbalu budou super. Obával jsem se ale, co se mnou udělá hra venku v zimě, na kterou nejsem zvyklej. První zápas mi dal jasnou odpověď - zprvu zima, když se člověk převléká a než se dostane do tempa, po 10 minutách už vůbec necítíte, že by bylo lehce nad nulou a ponoříte se zcela do hry. Na konci jsem měl všechny 3 vrstvy oblečení durch a tak jsem se převlékl jen tak venku (pro mě tak trochu neuvěřitelné, že v +3 stupních se člověk svlékne a není mu zima) a hurá do sousední hospůdky, kde nám i kolem půl 10 večer uvaří nějakou tu minutku, dáme si kofolu a čaj (někdo pivko), nějaké sebou přinesené ovoce a čokoládu (energie i vitamíny tu jdou do těla ruku v ruce) a je nám dobře. Domů vyrážíme po poklábosení kolem čtvrt na 12.

První dva fotbaly jsem byl úplně nadšenej a plnej kladnejch pocitů, ale článek píšu až nyní, abych psal střízlivě s odstupem. Super bylo nejen prostředí a pozápasová seance, ale i přístup hráčů (žádné okopávání, všichni poctivě hlásili auty apod.) i to, že jsem se mezi nimi neztratil a občas se i trefím do černého. Když jsem hrál potřetí, bylo v Libčicích poprvé mrazivé počasí a odnesl jsem to nachlazením, takže jsem pak 14 dní prakticky skoro nic nedělal a léčil se (do práce jsem samozřejmě chodil ). Poučil jsem se, že ledový vzduch není na sport to ideální. Poslední mač, který byl minulé úterý jsem si ale opět užil. Bylo nad 0 a drobně sněžilo - v okolí ticho, prostě idylka. Hrálo se 4 na 5 (já byl v té menšině) a nejdřív jsme prohrávali 0:4, potom (i díky mému čistému hattriku) jsme otočili na 6:4 a pak začali padat góly zase do naší sítě. Zápas jsme nakonec prohráli 7:10, ale podali jsme statečný výkon a večeře mi chutnala. Navíc jsem cestou zpět vzal jedno kolo a dva hráče do Kralup, čímž se dobrý pocit z krásného večera ještě prohloubil.

Mám pocit, že v Libčicích jsem našel takový malý fotbalový ráj, kde se sejde pár kluků a zahrajou si parádní fotbal v parádním prostředí. Co víc si přát? Díky, Honzo!

Takto to tam vypadá: