Lidé se dělí na dvě skupiny: Ti, co neběželi Velkou Kunratickou a Ti, co VK už běželi. Letos jsem se nechal zviklat a zařadil jsem se ke druhé skupině. Kolďa nás přihlásil jen tak tak než uzavřeli registraci a navíc jsme měli celkem nízká startovní čísla. Počasí podle místních pamětníků nebylo nikdy lepší – svítilo sluníčko a teplý vzduch od jihu ohřál ten náš, český, na neuvěřitelných 20 stupňů. Zkrátka nic nenasvědčovalo tomu, že si závod neužiju. Snad jen z bolavých zad jsem měl vítr, ale nakonec mě nijak neindisponovala.

Registrace proběhla bez problémů, dostal jsem startovní obálku s čipem, startovním číslem a poukázkou do Intersportu. Navíc igelitku se spoustou slev do nejrůznějších sportovních prodejen a nějaký energetický gel. Následuje procházka k nejzajímavějšímu místu trati – pod Hrádek. Trať je lemována lany, která jsou při závodě hojně využívána. Terén je prudký, pokrytý listím a uvolněnými plochými šutry, které budou klouzat. Cestou jsme povzbudili právě startující Čokrtky, které běží kratší trať pro ženy.

Pak se jdeme převléknout a rozběhat. Startujeme po dvojicích v 10:35:00 a pak po 10 vteřinách další dvojice. V půl minutě jsme všichni na trati. První koky vedou mezi ploty a diváky přes bahnité území, které končí potokem. Podle rad p. Škorpila vodu neřeším a potok probíhám. Následuje první kopec, který je tak na zahřátí, nicméně nesmím to přehánět. Kdo ví, jaká úskalí na mě ještě čekají. Chvíli se běží po rovince a pak následuje příjemný seběh s ostrou pravotočivou zatáčkou, kde si asi každý pomáhá přidržením o ohmataný kmen malého stromku. Ještě před dvojitým potokem předbíhám 2 běžce, šplouch, šplouch a hurá na Hrádek. Dle Škorpilových rad se s ním nemám rvát a klidně jít po čtyřech. Opravdu strmý kopec je pokrytý listím a malými plochými kameny, takže to dost podkluzuje. Jdu na všechny čtyři a šplhám výš a výš. Nesleduju kolik mi toho zbývá, ale snažím se hledat si opory pro ruce a nohy. V horní užší části využívám lana, které mi hodně pomáhá a v posledních asi 10 metrech mě brzdí další běžec. Říkám si, že si aspoň vydechnu a neutavím nohy. Na Hrádku je kratičká rovinka a zase seběh. Tady taky pár lidí předbíhám a dlouhými kroky se dostávám na lesní cestu, která vede na asfaltku. Opět pár lidí míjím a najednou slyším, jak za mnou někdo vysoký supí. Říkám si, že by to mohl být Kolďa, ale nakonec mě předbíhá někdo jiný. Před posledním kopcem mě berou ještě 2 borci, ale hned v první třetině výběhu jim to vracím. Tady už je to s nohama a dechem horší a posledních několik metrů neběžím, ale chvátám. A teď bude podle Škorpila následovat nejdůležitější pasáž – dlouhá rovina a seběh do cíle. Kdo se v kopcích moc hnal, tady mu dojdou síli. Bohužel neznám trať a tak nasazuji k poměrně vysokému tempu, které ještě před první zatáčkou musím lehce zvolnit. Za další zatáčkou je mezičas a napadá mě, že v úzkém seběhu do cíle bude asi problém někoho předbíhat a že bych měl čas, který tam ztratím, nahnat právě tady. A tak natahuji krok a občas někoho předbíhám. Zaujmou mě hlavně dva závodníci: Miloš Němeček a pak jeden hodně starý a zkušený závodník. Běží shrběně, pomalu a člověk by ho úplně poplácal po zádech, aby mu dodal sílu na zbývající cestu do cíle. Zároveň bych ale nechtěl dědu rozhodit z rytmu a přivodit mu srdeční příhodu a tak chválím jen v duchu. A je tu poslední seběh. V mém tempu je to celkem o hubu a snažím se jen kontrolovat, kam šlapu a jestli na dalším 3 metrech přede mnou není strom nebo závodník. Samozřejmě tu občas je obojí a většinou to řeším oběhnutím po svahu vlevo. A pak už finiš do cíle a je to za mnou. Tady čtu svůj čas na elektronické tabuli a jsem se závodem nadmíru spokojen. Čas 15:38:3 je slušný. Ve své kategorii jsem 78 z 582 a celkově v mužích dvoustý z celkového počtu 1791! A jsem zvědavý na příští rok, když už budu znát trať.

Fajn neděli zakončujeme ještě se Zuzkami a Bárou v parku u Kaučuku príma kroketem a jablečným moštem jen tak v tričkách, neboť je opravdu nevídané teplo.

Připojuji pár fotek od Lenky a Petra P.

V potoce před Hrádkem